Povedlo se zorganizovat krásnou věc, pochvaluje si Jaroslav Kudrna
Minulou neděli si královéhradečtí fanoušci připomněli třicetileté výročí premiérové extraligové sezony 1993/94 při akci Stadion znovu v akci. Součástí tehdejšího týmu byl také dnes osmačtyřicetiletý hradecký rodáķ a velký oblíbenec místniho publika – Jaroslav Kudrna, jenž se po skončení události rozpovídal nejen o vzpomínkách na daný ročník.
Jardo, jak hodnotíte proběhlou akci Stadion znovu v akci? Povedlo se zorganizovat krásnou věc, kdy se po třiceti letech sešlo, řekl bych tak 95 % hráčů, což je skvělé. Klobouk dolů před organizátory, největší podíl na tom má myslím syn někdejšího kapitána – Michal Ševčík, který ve spolupráci s klubem a lidmi ze Sport Hradec Cupu takhle velkou událost zrealizoval. Za to bych jim chtěl poděkovat. Se všemi kluky z týmu se znám velmi dobře, takže jsem si akci moc užil.
Co jste říkal na fanouškovskou přízeň této události? Byl jsem mile překvapen, kolik lidí se na tuhle akci chytlo, potěšilo mě to. Doufám, že si ji všichni užili, minimálně za hráče můžu říct, že my určitě ano. Snad jsme udělali radost i pamětníkům, kteří na nás chodili před třiceti lety, když jsme někteří byli ještě mladí smradi a začínali nakukovat do dospělého hokeje.
Jste s někým z týmu stále v kontaktu? Ne moc často, bylo to velmi speciální takhle skoro všechny po dlouhé době vidět. Občas se s někým potkávám na nedalekých zimácích, stále se přece jenom někteří točíme kolem hokeje. S většinou jsem se ale potkal po mnoha letech. Třeba s mým vrstevníkem Michalem Divíškem jsme spolu hráli i v mládeži, ale on teď bydlí ve francouzském Dijonu. Všechny jsem moc rad zase viděl. Kluci nějaká setkání pořádají každý rok, nějaké další má prý být někdy v březnu nebo dubnu. Možná po této akci se začneme více potkávat a vzpomínat, jak už jsme staří (usmívá se). Teď už po nás štafetu musí převzít jiní, my jim v tom držíme palce.
„Myslím a doufám, že mě hokej bude nadosmrti bavit.“
Při retro mači na vás bylo vidět, že jste hokej rozhodně hrát nezapomněl. Udržujete se nějak v kondici? To je zákeřná otázka (směje se). Myslím si, že už to bylo znát. Den před akcí jsme sice měli menší exhibiční trénink, předtím jsem ale nějakou dobu hokej nehrál. Když nejsem týden, čtrnáct dní na ledě, tak je to pak znát, kondice už odchází. Hokej mě ale pořad baví, stále ho pečlivě sleduju. Kdybych mohl, tak na ledě jsem aktivně klidně třikrát týdně. Jinak občas trénuju v Třebechovicím pod Orebem, které hraju krajskou ligu, ale tam je to spíše o pasivním bruslením, což je málo na udržení se na nějaké fyzické výši. I tak si myslím a doufám, že mě hokej bude nadosmrti bavit.
Po samotné exhibici vás čekala ještě autogromiáda, poté i extraligový duel proti Olomouci... I následný program mě bavil, byl to už zase jiný hokej, než na který jsem zvyklý. Na autogramiádu i zápas přišlo hodně lidí, což bylo hezké vidět. O přestávce jsme šli na led a znovu si připomněli onu sezonu 1993/94.
Jak si tento ročník vybavujete? Mám na něj smíšené vzpomínky, protože jsme sestoupili – extraliga tady byla jen na chvíli. Někteří jsme ale měli to štěstí, že jsme se dostali a prosadili do velkého hokeje. Kluci, kteří to štěstí tady už potom bohužel neměli, tak už to někam dál hokejově nedotáhli, což je škoda. Tak to ale prostě bylo, taky peníze se tady objevily jen chvilku... K hokeji jsou finance potřeba, bez nich to příliš nejde.
Ve zmiňovaném premiérové extraligové sezoně jste spolu s dalšími mládežníky v áčku teprve začínali – jak na to vzpomínáte? V té době jsme hráli ještě za starší dorost – tedy nynější juniorku. Bylo nám okolo osmnácti let a dostávali jsme pár štěků, v kabině jsme úplně lídři nebyli. Tu roli měli starší kluci, my mladí jsme s týmem trénovali a pak šli do akce na několik střídání pří zápase. Myslím, že jsme nebyli ani s áčkem v kabině a na trénink jsme přecházeli z mládežnické šatny.