Peter Draisaitl: S umístěním jsme spokojeni, víc musíme bodovat venku
Hradecký lodivod, osmačtyřicetiletý rodák z Karviné Peter Draisaitl, zatím drží svůj extraligový koráb na solidní čtvrté pozici, čímž navazuje na úspěšné výsledky z ročníku minulého. Jak si populární kouč užívá aktuální pauzy či jak hodnotí dosavadní výsledky, si můžete přečíst na následujících řádcích.
Po prvním větším úseku letošního ročníku jste na čtvrtém místě. Jak jste s umístěním spokojeni?
Umístění je pro nás v pořádku. Měli jsme a máme ještě pořád co dělat, když mluvíme o najití správné role pro nové hráče. Tým se přece jenom změnil výrazněji, než jsme si možná představovali. Do toho byli pořád zranění hráči, sestava se míchala. Z toho důvodu výkony nemohly být tak stabilní, jak bych si představoval a jak bych si přál. Proto s místem a body, které jsme nasbírali, můžeme být spokojeni.
Celkem patrný rozdíl je mezi domácími a venkovními zápasy: Doma se vám hodně daří. Myslíte si, že v tom výraznou roli hraje i zdejší hodně diskutovaný led, na nějž soupeři nemusí být úplně připravení?
To je spíš výhoda pro soupeře, který sem přijede odehrát jediný zápas. My na tom musíme jezdit každý den, takže problém máme my, a ne naši soupeři.
Neustálá podpora fanoušků se nám už mnohokrát vyplatila
Tak čím je tedy způsobeno, že se vám doma tak daří?
Já to řeším spíš z druhého konce. Musíme najít cestu, abychom víc bodovali venku. V Hradci máme zápasy většinou pod kontrolou, samozřejmě s výjimkami. K tomu musíme pořád ještě – a vždycky to tak bylo – jako faktor vzít naše fanoušky, kteří nás každý zápas šedesát minut povzbuzují. I když se nám něco nedaří, hrajeme špatně nebo něco skáče, což se na zdejším ledě stává hodně, tak to moc neřeší a prostě nás celou dobu podporují. A to už se nám hodně krát vyplatilo.
První lajna zase šlape neuvěřitelným způsobem, Jaroslav Kudrna a Tomáš Mertl jsou čtvrtí a pátí v kanadském bodování extraligy. Je asi snem každého trenéra, mít v mužstvu takové tahouny...
Ano. Je prostě vidět, že dneska, když chceš být úspěšný v hokeji, tak ti musí na ledě fungovat daná pětka. Třeba když vezmeme útočné lajny, tak ti tři hráči si musejí nějakým způsobem navzájem určité věci vysvětlit a jak se tady říká, sednout si. A to můžeš mít klidně tři nejlepší hráče na světě spolu, a ono to nemusí fungovat. Takže chemie je důležitá a oni ji mají. A když ji zrovna nemají, tak se nebojí ji hledat.
Už od loňského roku jste hledali ideální složení druhé útočné formace. Dá se říci, že jste jej konečně našli?
Samozřejmě jsme se museli po nějaké době shodnout na určité sestavě, protože tou nelze míchat do nekonečna. Potřebovali jsme stabilitu, která tam v nějaké podobě, koneckonců, musí být. Ze začátku jsme měnili složení, protože jsme nevěděli přesně co a jak a s kým. Potom jsme navíc museli točit sestavou, protože nám odcházeli hráči, kteří byli zranění: Možná ne dlouhodobě, ale pořád se to nějakým způsobem měnilo. Ta lajna je teď, jaká je – Dej, Skokan, Kukumberg. Mají dobré náznaky, ale ještě to není úplně ono. Mají prostor k zlepšení.
Celkem dost se také mění třetí a čtvrtá pětka, kterou taktéž ovlivnila zranění. Máte však k dispozici dost hráčů v první lize. Je velká výhoda, že můžete sáhnout do této soutěže a vytáhnout třeba Švagrovského, Troligu...?
Ono se to potvrzuje pořád. My tyto hráče potřebujeme, jak – tento rok zase – vidíme. I když je to pro ně třeba zrovna nepříjemné, všichni musíme koneckonců řešit celkový obraz Mountfieldu. Měli bychom velký, velký problém, kdybychom tým postavili na šesti, sedmi obráncích a dvanácti útočnících. To bychom se asi moc daleko nedostali.
Občas se třeba alespoň na střídačku dostane někdo z juniorů. Viděl jste nějaké jejich zápasy, sledujete je? Nebo máte spíše zprostředkované informace?
Informuju se, protože mě zajímá, jak trénují a hlavně jak se chovají (důrazně). Jaký mají přístup – to je to, co chci vědět. Zápasy, co v rámci juniorské ligy hrají, mi zase tolik informací nedají.
Takže komunikace přes pana Aleše Krátošku, Tomáše Martince...
Ano, Jirka Kučera, Tomáš Martinec... to je ta spojka.
Pauza je, nehledě na výsledky, vždy vítaná
Těšil jste se na reprezentační pauzu, až si odpočinete, nebo máte raději zápasové tempo?
Ano, těšil jako vždycky. Bez výjimky. Nikdy mě nezajímalo, jestli se zrovna prohraje, nebo vyhrává, pauzy jsou vždycky vítané. Já je vítám pokaždé, protože za sebou máme hodně hokeje, ještě k tomu trénování... šlapeme tady, nevím kolik – dva měsíce do betonu a písku, už se na tom nedá jezdit. Není to nic příjemného, a proto beru každý den, který tady nemusíme být, a můžeme odpočívat.
Jak odpočíváte od hokeje? Knížka, televize, nějaká procházka...?
Když si můžu odpočinout, tak odpočívám (úsměv). Žádné velké zázraky, prostě spánek, trochu televize, nějakých pár hodin nebo i den neřešit hokej.
Nedá se mi nezeptat na Leona. Jste s ním asi každodenně v kontaktu…
Ale vůbec ne, vůbec ne.
Nejste?
Ne, na to není čas, tam je fofr. To je tak jenom srdíčko a pusinka přes smsku, a to je teď zrovna veškerá komunikace. Takže nic moc. Musí si tam najít cestu sám. Když má nějaký dotaz nebo něco potřebuje, tak se samozřejmě ozve, ale teď je málo času, takže tolik kontaktu tam není.
Co jste říkal na jeho první gól v NHL proti Carolině, který byl navíc vítězný?
Já jsem mu řekl, že potom nesmí hlavně zranit vlastního kapitána (směje se). Ne ne, samozřejmě se na zápasy dívám. Je to můj syn, co si budeme povídat, že? Přeji mu všechno, co si přeje on.
Asi jste pyšný na to, že se hned po draftu dokázal probojovat do prvního týmu Edmontonu...
Asi mi nezbývá, než na toto odpovědět ano (usmívá se).