#1 Kapitán Jiří Ševčík z Francie: Do Hradce se rád vracím

Jiří, odhalte fanouškům, čím se momentálně zabývá historicky první hradecký extraligový kapitán.
Žiju a pracuju ve Francii v městě Belfort, kousek od Mullhouse. Živím se jako osobní kondiční trenér. Jsem k dispozici všem, kteří mají zájem sportovat. Víceméně pracuji spíš s amatéry, žádní profesionální sportovci.

Proč jste si vybral zrovna tohle odvětví?
Rád bych ukázal cestu ke sportu i lidem, kteří se jím neživili nebo neživí. Profíci, jako jsem byl já, to mají dané a nalajnované. Mně ještě doteď svrbí dlaně, když vidím svého kluka na ledě, nejradši bych tam skočil taky. Bohužel ve městě, kde působím, už teď není žádný kvalitní hokejový oddíl.

A co vás zaválo zrovna do Francie?
Dohrával jsem tady kariéru v nižší soutěži. Sešla se tady tehdy výborná parta kluků, jak Čechů, tak taky Francouzů a měli jsme kvalitního trenéra. Docela se nám dařilo a náš manažer sehnal do klubu sponzora, u kterého jsem začal pracovat. Byla to kancelářská práce, takže se to dalo krásně skloubit. Celý den jsem byl v kanceláři a odpoledne se těšil na trénink. No a pak už jsem tady zůstal, protože Belfort jako město se mi líbí. Je to blízko na hory, často se tady v okolí jezdí etapy Tour de France. Počasí je tu stejné jako u nás, blízko je i letiště, takže jsem tu zakotvil.

Zajímáte se i takhle na dálku o hokej v Hradci?
Hradecký hokej samozřejmě sleduju pravidelně, zajímají mě výsledky, taky jak tým hraje a kdo ho trénuje. Tomáš Martinec hrál vlastně celou extraligovou sezónu 1993/94 přede mnou v útoku. Jsem v kontaktu s většinou bývalých spoluhráčů, hlavně s Petrem Luštincem, se kterým jsem hrál v obraně. Do Hradce jezdím každý rok v létě v srpnu. Když už se hraje hokej, tak zavítám na zimák a tam se s některými kluky potkám. A do Čech jezdím i na Vánoce, takže tam vždycky taky jeden nebo dva zápasy stihnu.

Působil jste v Hradci od mala? Protože přímo rodákem nejste, že?
Sice jsem se narodil v Ostravě, ale s rodiči jsme se přestěhovali do Hradce, když mi bylo 5 let. Do hokejové základny už jsem chodil tady, takže jsem Hradečák.

V hradeckém A-týmu jste odehrál deset po sobě jdoucích let. Na jaký moment z této etapy si vždy hned vzpomenete?
Rád vyprávím jednu vtipnou historku. Když jsem v 17 letech přišel v Hradci do áčka, samozřejmě jsem nosil pití a hokejky. Nemohli jsme si jako mladí nic dovolit, ale jednou jsme se odvážili jít na masáž. Masér byl Jirka Fabián, já otevřel dveře do masérny, všichni se otočili a koukali, co tam jako dělám. Řekl jsem, že mě bolí nohy, jestli můžu jít taky na masáž. A Jirka mi řekl, že klidně, ale že mám tak tři hodiny čas, než všechny dodělá (směje se). Ale postupem času jsem se dopracoval k tomu, že jsem chodil na masáž první.

A co nějaký ryze hokejový zážitek?
Nikdy nezapomenu na poslední zápas sezóny 1992/93, když jsme postoupili do extraligy. To byla bomba. Přijeli jsme na rozhodující zápas do Třince, tam plná hala a každý čekal, že Třinec postoupí. Ale když jsme dali první gól, tak všichni ztichli, tam bychom slyšeli spadnout špendlík. Sice pak vyrovnali, ale my jsme rozhodli v prodloužení a propukly emoce. Helmy, rukavice, hokejky, všechno lítalo vzduchem, jako v Naganu. A cesta zpátky byla taky zábavná. Čím je to dál, tím jsou oslavy v autobuse zábavnější. Když jsme přijeli do Hradce, nikdo ani nevybaloval, hned jsme šli slavit.

Co následovalo během léta? Byla příprava na první extraligovou sezónu v něčem jiná?
My už jsme se pod trenérem Fraňkem připravovali kvalitně i na tu postupovou sezónu, už tam jsme hodně makali. Na extraligu to bylo podobné, ale ještě jsme museli přidat třeba na síle. Ale jak jsme byli zvyklí už z předešlé sezóny, tak nás to v létě před extraligou tolik nebolelo.

Jaké to bylo, vyjet jako kapitán k historicky prvnímu zápasu Hradce Králové v extralize?
Já jsem původně ani nečekal, že budu kapitán, já jsem byl spíš takový zakřiknutý. Byl jsem samozřejmě hrdý, že můžu být kapitánem v extralize, ale bylo to překvapení.

Jak tedy proběhla volba kapitánského céčka?
Volila to kabina, bylo to o fous, asi o dva hlasy. Já jsem spíš čekal Patrika Martince. Ale ono to bylo s tím kapitánstvím ještě složitější, protože v postupovém týmu s námi hrál Petr Prajsler, který se vrátil z NHL a s ním se podle mě počítalo, že bude kapitán. A on se těsně před sezónou nedohodl na podmínkách, takže se řešil nový kapitán.

Musel jste během sezóny řešit nějaké situace v kabině, kdy bylo třeba tým motivovat nebo k němu zkrátka od plic promluvit?
Byli tam starší hráči, než jsem byl já, ti si brali slovo, hlavně Patrik Martinec. Ale burcovali jsme se mezi sebou jako celá kabina. Nejde, aby dvacet hráčů sedělo s hlavou dole a jeden mluvil. Jednotlivec nic nezmůže.

Alespoň ze začátku sezóny stadion praskal ve švech, navíc poprvé se Hradec na nejvyšší úrovni postavil Pardubicím. Jak jste tehdy vnímali živelnou atmosféru 90. let?
Hrát před natřískaným stadionem v Hradci, to byla nádhera. A co teprve při derby. Už od mala, když jsme hráli proti Pardubicím, tak to bylo derby se vším všudy a museli jsme vyhrát, jinak by to byla katastrofa. A v extralize pro nás Hradečáky, kteří jsme byli v týmu, to byl svátek. I když hrát proti Lubinovi, Zadinovi, Šejbovi, nějaký respekt tam přeci jen byl. O to víc jsme se jim ale na ledě snažili ukázat.

V ochozech to bylo často nebývale vyhrocené, jedno derby se v Hradci dokonce nedohrálo, když rozhodčí ke konci neuznal váš vyrovnávací gól a fanoušci začali běsnit.
Z toho ukončeného zápasu jsme byli hrozně zklamaní. My jsme cítili, že kdyby vyrovnávací gól platil, tak ještě můžeme vyhrát. Jenže některý z fanoušků hodil skleněnou láhev někam vedle trestných lavic. Pak začalo létat všechno možné a rozhodčí zápas ukončil. Na jiném stadionu s jiným rozhodčím by se to podle mě nestalo. Já jako kapitán a Patrik Martinec jako asistent jsme se to s rozhodčím snažili domluvit, dokonce jsme přes mikrofon promlouvali k divákům. Jenže rozhodčí byl mladý, nezkušený, bál se spíš o sebe než o zápas, a tak ho ukončil.

Začátek sezóny pro vás jako pro nováčka nebyl tak zlý, ale postupem ročníku jste klesali tabulkou. Čím to bylo?
Na začátku bylo naší výhodou to, že nás ostatní mančafty neznaly a nevěděly, co od nás mají čekat. Po první čtvrtině jsme byli někde v půlce tabulky. Nedostávali jsme nikdy o parník, ale střelecky se nám moc nedařilo, byly tam těsné porážky. A v součtu to pak nestačilo.

Kdo z tehdejšího týmu byl vaším největším parťákem na ledě i v kabině?
Petr Luštinec, jednoznačně. My jsme o sobě věděli tak, že jsme spolu mohli hrát poslepu. S ním byla radost hrát a vždycky ho na zimáku v Hradci rád vidím. A před námi hrál Tomáš Martinec s Alešem Zimou a Petrem Korečkem. Jako třetí lajna nám to docela šlo. Doteď jsem pořád v kontaktu ještě s Martinem Klemencem, když jdu v Hradci na hokej, tak chodíme spolu.

Hradec nakonec prohrál sérii o záchranu a musel do baráže. Tam už to muselo být hlavně z psychického hlediska hodně náročné, že?
Bylo nás málo, měli jsme zraněné hráče. Navíc v baráži už pracují nervy, zápasy o udržení jsou mnohem horší než play off. Hlava funguje úplně jinak a myslí na něco jiného. Na poslední zápas na Vsetín jsme už jeli spíš s tím, že můžeme jen překvapit.

V baráži vám dokonce vypomáhali i dva Finové, kde se vůbec v týmu vzali a jak jste je přijali?
Byli to opravdu dobří hráči, hlavně obránce Hyttinen. Někdo z vedení je do Hradce sehnal a přivedl, už nevím kdo. Zapadli dobře a byli platní. Když jsme viděli, že opravdu chtějí hrát a pomoct, tým je vezme. Já sám jsem třeba ani v tom Vsetíně nekoukal doleva, doprava, já jsem chtěl vyhrát. Někteří hráči už věděli, že další rok budou hrát jinde, tak už do toho třeba tak nešli, bylo jim to jedno. Já jsem ale taková nátura, že hraju do poslední vteřiny.

Vás to netáhlo někam jinam? Po sestupu jste ještě dvě sezóny zůstal a zažil tak pád až do druhé ligy.
Já jsem během extraligové sezóny nic nesháněl, protože jsem do poslední chvíle věřil, že se udržíme. Pak jsem tedy v Hradci zůstal, ale postupně už odešli sponzoři, všechno ostatní selhávalo, bylo to těžké.

Co se od poloviny 90. let v Hradci na stadionu změnilo?
Na zimáku je stejná akorát střecha, jinak se všechno změnilo. Ale stadion se mi líbí, věřím, že tam fanoušci chodí rádi. Jsou tam skvělé podmínky i pro trénink, to se nedá srovnat. A díky mé momentální práci se mi samozřejmě líbí pozice kondičního trenéra, za nás nic takového nebylo.

A co Hradec jako město, které dobře znáte od mala?
Ve městě zase tolik změn není, snad jen ty schody naproti zimáku, co vedou na náměstí. Hradec je pěkné město, zimák je pořád na stejně krásném místě na soutoku, rád se sem vracím. Přeju týmu, ať se mu daří, Hradec do toho!