Hlavní bylo setkání, ví pamětník Robert Horyna. Čí měl výstroj?
V sedmdesátých letech začal v Hradci Králové navštěvovat přípravku, aby se o dvě desetiletí později snažil svým brankářským umem zachránit extraligovou příslušnost Stadionu. Řeč je o Robertu Horynovi, který po pádu z nejvyšší soutěže ale na svůj mateřský klub rozhodně nezanevřel a od roku 2003 se pohybuje v jeho organizačních strukturách. Nyní se mu dostalo odměny, když si spolu se svými bývalými spoluhráči a solidně zaplněnou ČPP Arénou mohl užít oslavy třiceti let od legendární sezony.
Pane Horyno, Stadion, za který jste nastoupil, nakonec po dramatickém závěru zvítězil. Jak byste výhru zhodnotil? Jak zápas skončil ani není tak podstatné. Hlavní je, že jsme se sešli a společně si to užili.
Probíhala z vaší strany nějaká speciální příprava na videu? Měl jsem to v plánu, ale nakonec jsem od toho upustil (směje se). Šlo hlavně o to, že jsme se setkali po tolika letech. Zápas byl spíš euforický, takže nebylo úplně nutné se připravovat.
Utrpěla kvůli tomu nějak příprava na duel A-týmu? Určité ne. Příprava byla úplně stejná jako na každý jiný zápas s tím, že kolem poledne jsme se začali věnovat této exhibici. Ihned po skončení jsme se zase připravovali na Olomouc.
Co vás na zimním stadionu po speciální vzpomínce ještě čekalo? Čekalo nás utkání s Olomoucí, po jeho konci bylo nějakých osm hodin. Poté budeme střetnutí rozebírat a vzhledem k tomu, že už v úterý hrajeme znovu na Spartě, tak už se budeme částečně připravovat i na další zápas.
„Podle obličeje jsme se poznali všichni, podle jiných proporcí už jsme trošku jiní, než jsme bývávali.“
Po jak dlouhé době jste se oblékl do kompletní gólmanské výstroje? Od té doby, co jsem skončil s hokejem, což je rok 2000, jsem ji na sobě neměl. Jen jednou jsem ještě potom naskočil na jednu třetinu do exhibičního zápasu mezi Hradcem a Pardubicemi, takže po dost dlouhé době (usmívá se). Výstroj mi půjčil Honza Lukáš, ale už jsem mu jí vrátil, on má ale dvě, takže jsem si půjčil tu starší.
Jak jste si užil setkání s bývalými spoluhráči? Bylo fantastické. Už když jsme se před zápasem sešli v kabině, tak to bylo krásné. Podle obličeje jsme se poznali všichni, podle jiných proporcí už jsme trošku jiní, než jsme bývávali (směje se).
Dokázal byste popsat své úplně první hokejové krůčky v Hradci? V sedmdesátém šestém roce jsem začínal v přípravce a poté přišlo několik krásných let. Nicméně následně jsem se probojoval v šestnácti do Dukly Jihlava, takže jsem se poté vrátil až na extraligu.
Skrze Duklu jste se dostal až ke draftování Torontem. Jak vzpomínáte na chvíli, kdy jste se dozvěděl, že vás draftovaly právě Maple Leafs ? Byl jsem draftovaný tuším v roce 1990. Poté přišlo těžké období, nicméně jsem za tři roky strávené v Kanadě nesmírně rád.
„Bylo to více než dobré, ale víc šancí jsem nedostal.“
Během sezony 1993/94 jste se vrátil zpátky domů. Jaké bylo hrát poprvé před zaplněnými tribunami v rodném městě? Pro mě to mělo dvě stránky. Tou první bylo, že jsem byl znovu doma po dlouhých letech před fantastickým publikem. Mínusová byla ta, že jsem se po měsíci zranil zhruba na půl sezony se zlomeným zápěstím.
Jaká byla motivace vrátit se ze zámoří do Hradce? Hlavní motivací bylo znovu zažít atmosféru s kluky, které jsem znal od dětství. Ta byla největší.
Podle serveru eliteprospects jste měl také velmi solidní statistiky. V základní části přes 98 % a v baráži okolo 91… Bylo to více než dobré, ale víc šancí jsem nedostal (směje se).
„Dnes je jiná doba, doktoři už vás dokáží dát alespoň částečně do kupy, ale tenkrát to bylo jiné.“
Nakonec se ale ligu udržet nepodařilo. Jak vzpomínáte na bezprostřední hořké chvíle? To bylo něco hrozného. Nicméně ihned po prohraném zápase se nás pár sešlo, řekli jsme si, že se jde dál, a domluvili jsme se, že budeme za Hradec bojovat a extraligu vrátíme zpátky. Co se dělo dál, se těžko popisuje, protože došly finance a bylo to špatné.
Poté jste ještě několik sezon pokračoval, ale skončil jste už ve třiceti. Co za tím stálo? Už od třiadvaceti jsem měl velké zdravotní problémy s kyčlemi. Poslední dva tři roky kariéry jsem se zuby nehty držel, ale pak už jsem si řekl, že to nemá cenu. Dnes je jiná doba, doktoři už vás dokáží dát alespoň částečně do kupy, ale tenkrát to bylo jiné.
Dlouhé roky děláte v Hradci trenéra gólmanů. Dokážete popsat, jak se brankářský um za třicet let změnil? Brankářina šla rozhodně směrem dopředu, je tam více pohyblivosti, slajdování a přesunů. Za mě se ale zase naopak vytratila věc, která za nás byla velmi výrazná, a to čtení hry, intuice, předvídavost, obecně schopnost řešit situace.