Hradec? Chvála ze všech stran, hlásí Patrik Bartošák po příchodu

Patriku, máte za sebou úspěšnou sezonu ve finském Lahti. Kdy jste začal jednat o novém působení pod Bílou věží?
Byl jsem s Hradcem v menším kontaktu už minulý rok před olympiádou, ale nakonec to nevyšlo a vracel jsem se z Ruska do Lahti. Jelikož se na Ukrajině stalo to, co se stalo, hned jsme podepsali ve Finsku na další ročník a nic jiného jsme neřešili.

Proč jste se poté rozhodl pro návrat do rodné země?
Nám se život ve Finsku moc líbil. Jenže tím, jak začaly děti růst, jsme si říkali, že je čas se vrátit někam, kde to známe. Kde budou mít děti kamarády, babičky a dědečka. Když se Mountfield ozval s tím, že by měl zájem, začali jsme to řešit daleko intenzivněji než předtím. Ve Finsku jsme vedli lehce samotářský život, a tak jsme se společně s manželkou rozhodli, že se vrátíme do Česka.

Pomohl vám s výběrem například bývalý útočník Mountfieldu a váš bývalý spoluhráč z Lahti Rudolf Červený? Nebo i někdo další?
Samozřejmě jsem před finálním rozhodnutím kontaktoval spoustu kamarádů. Byl jsem v kontaktu se Smolim, Filipem Pavlíkem, nebo právě Rudou Červeným, který tady dlouho hrál a jsme výborní kamarádi. Momentálně žijeme v jeho bytě, takže s ním jsme byli v kontaktu a všechno jsme si zjišťovali nejen z hokejového hlediska. Velkou roli hrálo v potaz prostředí, jaký je v Hradci život. Člověk už má priority nastavené trochu jinak. Ze všech stran se nám na klub valila chvála a rozhodli jsme se pro Hradec.

Sledoval jste loňské působení hradeckého celku? Tou dobou už byl váš přesun na východ Čech upečený a potvrzený.
Jasně! Pamatuji si, jak se Hradec projevoval. Co jsem byl v extralize, vždycky hrál nahoře. Vím, jak tady koncepce funguje. Když jsem to podepsal, byl osmý. Bojoval s obrovskou marodkou. Ale pro celý klub je stříbro super výsledek. Hlavně v sérii s Vítkovicemi, co předvedli v těch prodloužení? Neskutečný! Tam si to opravdu zasloužili. Škoda, že poslední krok nevyšel.

Asi jste byl zvyklý plnit ve svých předchozích působištích roli brankářské jedničky. Ale tady máte silného kolegu v podobě Henriho Kiviaha…
Nikdy neříkám, jestli je brankář jednička nebo dvojka. Vždycky řeknu, že jsme parťáci. Druhý brankář je můj „goalie partner“. Když se nám bude dařit, budu chytat dobře, budu chytat. Když ne, bude chytat Kivi. Tam není žádná věda. Samozřejmě vím, jakou roli bych měl mít a myslím, že jsem na ni připraven. Budu dělat všechno pro to, abych si ji udržel. Všechno se ale bude odvíjet od výkonu. Ve Vítkovicích jsem sezonu také začínal s tím, že jsem nevěděl, jak to bude. Co když se mi nepovede příprava? Co když tohle… Ne, že bych se bál, ale měl jsem zdravý respekt. Teď do toho jdu úplně stejně, snažím se připravit nejlépe, jak můžu.

Během kariéry jste se potýkal i s různými problémy. Asi lze počítat, že si leccos vyslechnete i po svém návratu do rodné země…
Samozřejmě, i v zahraničí to tak bylo. V dnešním online světě se tyhle informace táhnou všude, takže jsem si své vyslechl v Rusku i ve Finsku. Myslím si, že se vracím jako dospělý člověk. Tohle už by mě rozhodit nemělo. Jestli to na vás člověk řekne ve městě na ulici nebo na ledě, je vesměs jedno. Teď mám priority jinde. Mám zdravé děti, zdravou manželku a máme šťastnou domácnost. Předpokládám, že se něco takového stane. Vyslechnu si to jednou, dvakrát a na konci snad budu mít klid. Samozřejmě jsme na to připravení. Nejen já, ale i celý Hradec.

Po třech letech v zahraničí se vracíte do Česka. Jaká je vaše hlavní motivace?
Hradec skončil druhý, my v Lahti taky. Dopředu je už jen jedno místo. Chtěl jsem vyhrát už vloni, stejně tak Mountfield, ale ani jednomu z nás to nevyšlo. Motivace je tedy jasná. Ale vyhlašovat tady nějaké cíle, že útočíme na finále a podobně? To dělat nebudu. Úplně všichni chtějí vyhrát, proto hokej hrajeme. Každý hráč i manažer chce vyhrávat. Jestli se nám to povede, nepovede? Bůh ví. Ale člověk chce být prostě první. Pamatuji si to z letošního finále. Skončili jsme druzí a odcházeli se svěšenou hlavou, to nikdo nechce. Cíl je stejný pro nás i pro všechny další týmy v lize – zkrátka vyhrát.

V pondělí tým zahájil přípravu na ledě. Vy jste spoluhráčům na lavičce s úsměvem vysvětloval, že to nadcházející týdny bude bolet. Jak zvládáte letní dřinu?
Člověk už to hraje nějakou dobu. Hrál jsem v Americe, Švédsku, Rusku, Finsku, Česku. Vždycky se všichni strašně diví, že první trénink bolí. S klukama sedíme a divíme se, že nás bolí nohy, když jsme čtyři měsíce nebruslili (směje se). Samozřejmě jsem se to snažil odlehčit. Jsme rádi, že jsme po tak dlouhé době na ledě. Všichni víme, že to první dva týdny bude bolet. Můžete si toho nazvedat, kolik chcete, ale svaly a plíce fungují na ledě trochu jinak. Dostat se do toho asi bude nějakou dobu trvat. Čím je člověk starší, tím je to horší.

Vyzkoušel jste si zahraniční angažmá v šesti zemích. Byla někde letní příprava výrazně odlišná?
V Chabarovsku byl režim trochu staromódnější a bolelo to o trochu víc. Tam jsme v brankářské výstroji jezdili do mrtva, dělali rozkleky, jezdili čtverce sedm minut v kuse. Fakt úplně odlišné. Během letní přípravy jsem tam zhubl asi osm kilo. Samozřejmě člověk ztratí hodně vody. Teď se naštěstí hokej vyvíjí a jde dopředu. Nebylo to úplně dobré. V pátém zápase se mi urval meniskus, protože to moje tělo nezvládlo.

Pocházíte z hokejové rodiny, oba vaši bratři hrají hokej. V dnešní době řada odborníků často upozorňuje na to, že dětem chybí „nenucený“ trénink. Jak to probíhalo u vás?
Všichni to říkají, ale u nás to byla fakt pravda. Smažili jsme hokej pořád. Hráli jsme v Kopřivnici dole pod benzinkou. Bylo tam hřiště a my jsme na něm každý den hráli hokej. Když jsme nebyli tam, tak u dědy. Ten měl v létě na zahradě ze stadionu plexisklo, to dal na zem, nechal dovézt branku a brácha na mě střílel. Já jsem tam ve čtyřiceti stupňových vedrech chytal ve výstroji. Nebrali jsme to ani jako trénink, nás to jednoduše bavilo. Dneska se dětem řekne, ať jdou trénovat, aby mu to šlo. My jsme šli sami od sebe.