Hradec je perspektivní klub, jde dobrým směrem, hlásí Jan Růžička
Brankářská posila Jan Růžička se do kasy A-týmu Mladé Boleslavi, kde také působil většinu své dosavadní kariéry, postavil už v 16 letech. Nyní ho v pětadvaceti čeká nová výzva – přesun do hradeckého Mountfieldu. Jaké má cíle pro nadcházející ročník? Proč zvolil právě východočeskou metropoli? Jak prožíval vzájemné play off? A stihl už uvítací rituál?
Honzo, na začátku května jste byl oficiálně představen jako nová posila hradeckého brankoviště. Jaký byl hlavní důvod, proč jste si vybral právě Mountfield? Nabídek jsem měl víc. Když jsme se ale s agentem dozvěděli, že o mě má zájem Hradec, byl v mých prioritách hodně vysoko. Už i díky loňské sezóně. Poslední roky vypadá jako hodně perspektivní klub, který se ubírá dobrým směrem. To hrálo hlavní roli v rozhodování, proč jsem si ho vybral.
Byl také jeden z důvodů hlavní trenér Tomáš Martinec, kterého znáte z mládežnických reprezentací? Mám výhodu, že pana Martince i pana Svobodu znám z nároďáku z mládeže. Takže to je jedna z dalších věcí, proč jsem zvolil Hradec, protože nejdu do úplně neznámého prostředí. Znám tu trenéry, vím, jak pracují. Jsou hodně nároční na práci, ale to já sám na sebe taky. Takže to byla jedna z věcí, která mi rozhodování usnadnila. Všechny rozhovory s panem Martincem nebo panem Svobodou byly super. I proto jsem tady.
Spousta mladých hráčů pod jeho vedením rozkvetla… Když se vrátím zpátky a vezmu to zeširoka, tak minimálně poslední čtyři roky tady všichni gólmani chytali dobře, takže doufám, že na kluky navážu a uděláme nějaký týmový úspěch.
„Ještě jsem nezpíval. Ale myslím, že mě to nemine.“
Jaké jsou vaše první dojmy z nového působiště? Zatím se mi tady líbí. Hradec Králové je krásné město. Kluci v kabině mě suprově přijali, takže zatím samá chvála.
Co přivítání v kabině? Musel jste si vyslechnout nějaké narážky vzhledem k předchozímu čtvrtfinále? Ani ne. Samozřejmě tam někdo něco prohodil, ale čekal jsem to horší (usmívá se). Bylo to docela v pohodě.
V týmu jsou pro nově příchozí nějaké rituály. Už máte zpívání za sebou, nebo vás to ještě čeká? Ještě jsem nezpíval. Ale myslím si, že to jsou takové klasické rituály, že mě to asi nemine (usmívá se).
V týmu budete tvořit brankářskou dvojici s finským kolegou Henrim Kiviahem. Jaké jsou vaše ambice a cíle? Ambice mám určitě ty nejvyšší. Chci podávat dobré výkony a pomoci Hradci se dostat co nejdál. Ať už v extralize nebo v Lize mistrů. Chci zkrátka chytat co nejvíce a pomoci týmu. A konkrétní cíle? Upřímně ty v hlavě ještě nemám. Liga je každý rok extrémně vyrovnaná. Já bych šel postupnými kroky. Super by bylo udělat čtyřku a dostat se do play off. Viděl jsem to teď z pozice druhého týmu, kdy jsme postoupili z předkola až do semifinále, takže v play off se potom může stát cokoliv. První cíl by pro nás měl být samozřejmě předvádět dobrý hokej, abychom fanoušky bavili a udělat play off. To už je jiná soutěž.
Převážnou část kariéry jste prožil právě v Boleslavi, kde jste i v 16 letech nakoukl do dospělého hokeje. Proti Hradci jste tak odehrál spoustu zápasů. Jak jste ho vnímal jako soupeř? Tím, že jsem vyrůstal v Boleslavi, mě Hradec jako soupeř provázel celou kariéru. Vnímal jsem ho ze začátku jako menší organizaci. Ale posledních pět šest let se tady ambice hodně zvedly. Jsou tady i výborní fanoušci. V Hradci je pro soupeře jedna z nejtěžších atmosfér. Těším se, že teď budu mít fanoušky na své straně. Organizace udělala velký posun a nyní patří mezi top v Česku.
Jak jste vnímal play off, kde ve čtvrtfinále nastoupila Mladá Boleslav právě proti Lvům? Navíc už se šuškalo, že Filip Novotný zamíří opačným směrem. Tím, že jsme se s Filipem Novotným vyměnili, je takové specifické, ale takový je hokej. V té době jsem byl ještě hráč Boleslavi a byl jsem šťastný, že jsme to první kolo udělali. Teď jsem samozřejmě na druhé straně a budu si přát, abychom došli co nejdál.
Stihl jste se během vyřazovacích bojů pobavit s novými spoluhráči? Nestihl. Oba týmy se držely tak, jak to během play off bývá. Hráči se mezi sebou moc nebaví, takže to se stalo i teď. Na konci jsme si popřáli hodně štěstí do budoucna.
„Nechci prohrávat, prohry nesnáším, koušu je špatně. Ale už se v tom nebabrám tři dny jako v minulosti.“
Vyzkoušel jste si taky zámořskou USLH, pak přišla série zranění. Jak hodnotíte tuto zkušenost? Jednoznačně to bylo nejtěžší období v kariéře. Ať už hokejové nebo životní. Samozřejmě když se člověku stane nějaká takováto věc, tak si uvědomí, že je to jen hokej. Hrajeme to proto, protože ho milujeme. Ale zdraví máme jen jedno. Hodně mě to posunulo tím, že se tolik nestresuji věcmi, které nemůžu ovlivnit. Sezení na tribuně nebo chození do kabiny o berlích je ohromně psychicky náročné. Stejně jako nemožnost pomoci týmu. To období bylo náročné, ale díky rodině a kamarádům jsem se do toho dokázal vrátit. Prognózy, když mám za sebou několik operací, nebyly úplně super. Nebýt lidí okolo, tak je dost možné, že bych se k hokeji nevrátil.
Jak vůbec k prvnímu úrazu došlo? První zranění kolene se mi stalo, když si klasicky hokejový tým šel zahrát fotbal s nějakou vesnicí. Potom jsem naskočil do sezóny a po ní přišlo znovu. Další ročník mi zase praskla chrupavka, takže toho bylo dost... Ale musím zaklepat, že od té doby to drží. Dávám do toho hodně úsilí mimo led, abych zůstal zdravý a mohl předvádět výkony na ledě a nemusel se strachovat o své zdraví.
Přes to všechno, čím jste si prošel: Může být tato zkušenost pro hráče v něčem prospěšná? Dřív jsem se hrozně šťoural ve věcech, které nemůžu ovlivnit. Posílilo mě to mentálně. Když se zeptáte mých blízkých, tak hokej beru jako největší lásku svého života, ale zdraví máme jenom jedno. To ničím přebít nejde. Hokej pořád beru jako číslo jedna. Nechci říkat, že se tím nestresuju, samozřejmě nechci prohrávat, prohry nesnáším, koušu je špatně. Ale už se v tom nebabrám další tři dny, jako jsem to měl v minulosti.
Jaký je váš největší zážitek z Ameriky, na který si vzpomenete? Byly to skvělé dva roky. Úžasná část mé kariéry, na kterou moc rád vzpomínám. Pořád jsem v kontaktu se svoji rodinou, kde jsem bydlel. Měl jsem hodně mladou rodinu, takže to nebyli náhradní rodiče, ale spíš náhradní brácha se ségrou. Bylo to skvělé. Největší zážitek asi byl, když jsem vystoupil z letadla, myslel jsem si, že umím anglicky. Hned po příjezdu do rodiny jsem zjistil, že neumím vůbec nic. První tři měsíce jsem koukal a nevěděl, na co se mě lidi ptají, bylo to hodně náročné. Ale byla to skvělá životní zkušenost. Člověk se osamostatnil, neměl pořád mamku s taťkou za zadkem. Musel se postavit na vlastní nohy. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se dostal do dospělého hokeje. Po mentální stránce mi to dalo opravdu hodně.
Zúčastnil jste se i kempu ve Washingtonu… Byl jsem na předsezónním kempu. Tam to bohužel nedopadlo. Nějaké kontakty tam po těch sezónách od týmů byly. Když jsem viděl zázemí pro hráče, to je něco neskutečného. Je to úplně jiný svět. Ty prostředky pro sport a pro hokej jako takový jsou v úplně jiných dimenzích. Bylo to hodně obohacující.
V minulých letech jste si vyzkoušel také Ligu mistrů, kterou bude hrát počtvrté i Mountfield. Jak hodnotíte los skupiny G? Ta soutěž je pro mě velice pozitivní v tom, že se můžeme poměřit s nejlepšími týmy v Evropě. Když se podíváme na naši skupinu, tak tam máme nejlepší tým z Německa, Frölundu – za poslední roky jeden z nejlepších týmů Evropy. Grenoble – mistra Francie. Já se na tu soutěž hrozně těším. Možnost poměřit se s takovými týmy je pro nás kluky v nejlepších letech ta nejlepší zkušenost. Myslím si, že i z kabiny je cítit, jak se na to všichni těší.
„Jestli chceme v sezóně předvádět dobrý hokej, musíme ty dva měsíce odmakat.“
Poprvé měníte působiště v rámci České republiky. Cítil jste, že je už čas na změnu? Určitě, chtěl jsem změnu a trochu vystoupit z komfortní zóny. Byl jsem pořád doma, na blízku rodině. Chtěl jsem odejít do jiného města, i když to není na druhém konci republiky, je to kousek. Ale ten kontakt tam nebude takový. Bral jsem to jako velkou změnu a výzvu, na kterou se moc těším.
Jak hodnotíte začátek přípravy? Jsou v tréninkových jednotkách nějaká cvičení, kde mají brankáři úlevy? Příprava je zatím velice náročná. Mám úlevy v běhání a skákání, kvůli tomu kolenu. Ale Michal Tvrdík mi vždycky připraví nějaký individuální program. Myslím si, že málo kluků má toto období rádo. Je to nepříjemné, ale k hokeji to prostě patří. Jsme profíci a jestli chceme v sezóně předvádět dobrý hokej, musíme ty dva měsíce odmakat, abychom měli hodně energie a mohli podávat ty nejlepší výkony, až se sezóna začne v prosinci a lednu lámat.