Jakub Naar a Tomáš Perička jsou olympijskými šampiony

Několik dní po návratu do Hradce Králové oba reprezentanti stále rozdávali úsměvy.„Já jsem si to užil moc, takovou akci zažijete třeba jen jednou za život,“ září Tomáš Perička. Ten byl do sestavy nominován dodatečně, o to větší měl z této zprávy radost. „Byl jsem ve škole a při hodině mi volal manažer z reprezentace s tím, že se jeden kluk zranil a že asi pojedu s nimi, protože jsem byl v užší nominaci. Měl jsem z toho strašnou radost a ještě ve škole jsem se radoval, byl to super pocit,“ popisuje své bezprostřední emoce.

Podobným způsobem byl o své nominaci zpraven i druhý z hradeckých zadáků. „Já jsem to zjistil taky ve škole, volala mi mamka, že jsem se tam dostal. Byl jsem za to nesmírně rád. Pak za mnou na ledě přijel Tomáš Perička s tím, že jede taky, a já si říkal, že bude super, když tam pojedeme takhle ve dvou,“ vzpomíná Jakub Naar a dále přibližuje, jak probíhaly dny před odletem do dějiště turnaje. „Měli jsme sraz ve Slaném, kde jsme byli asi tři dny. Pak jsme dostali olympijské věci, batohy a všechno ostatní a odlétali jsme z Prahy do Sarajeva,“ popisuje. Nafasovat olympijské vybavení srovnatelné se seniorskou reprezentací byl pro oba zážitek. „Pro nás to bylo takové malé Nagano, zkrátka neskutečné,“ potvrzuje Naar.

Ačkoliv se v Sarajevu jednalo o měření sil pouze s evropskými soupeři, o kvalitě týmů nebylo pochyb. „Turnaj určitě měl svou kvalitu. Hlavně proti Rusům to byl strašně těžký zápas. Ani se Švýcary to nebylo lehké, ale kluci to zvládli výborně. U Bělorusů bylo překvapení, že se dostali do finále, ale podle mě hráli dobře. Byli hrozně rychlí, všude byli jako první, vyhrávali souboje,“ vysekává Perička poklonu překvapivému finálovému soupeři. Podobně se vyjadřuje i jeho spoluhráč z hradecké juniorky. „Nejtěžší to bylo proti Rusům a Bělorusům. Porazit Švýcarsko byla pro nás skoro povinnost. Bělorusové nás překvapili, hráli skoro stejně jako Rusové. Byli vždy první na kotouči a měli neskutečnou hru do těla,“ analyzuje jednotlivé soupeře Naar.

Utkání o zlato se pro Čechy dlouho nevyvíjelo ideálně, ale ve třetí třetině dokázali průběh otočit a zvítězili 3:1. „Vstřelili jsme druhý gól a potom tam byla mela před bránou, kde Dominik Vacík zalehl kotouč a soupeř potom jel nájezd. Do poslední sekundy jsme měli hrozné nervy,“ vrací se k závěrečným momentům turnaje Naar. Po posledním hvizdu mohly ale oslavy propuknout naplno. „Ani jsem si neuvědomoval, co se vlastně stalo. Začali jsme se radovat a skákat po sobě už na střídačce a pak jsme vletěli na led a radovali se společně. Možná ani teď si ještě neuvědomujeme, co jsme dokázali,“ přibližuje pozápasové pocity Perička.

Oba nadějní obránci se shodují, že oblékat národní dres pro ně znamená hodně. „Cítil jsem hlavně hrdost na to, jaký úspěch jsme dokázali udělat pro českou zemi. Byla to pro nás čest, že jsme mohli reprezentovat Česko, neskutečný pocit,“ přisvědčuje Perička. Jeho kolega se snaží nastínit, co se odehrávalo v hlavách hráčů v kabině po vyhraném finále. „Byla v nás spousta emocí, hlavně když pak náš kapitán dělal v kabině rozhovor. Celkově bylo hezké, jak se všichni jen usmívali a užívali si tu euforii z vítězství,“ přidává své vzpomínky Naar.

Návrat z hlavního města Bosny a Hercegoviny se mohl nést v duchu oslav. „V letadle jsme si hlavně pouštěli a zpívali písničky. Užívali si to s námi i trenéři, třeba Libor Procházka, který vyhrál v Naganu, si to s námi užíval stejně jako kdysi,“ přibližuje zpáteční cestu Naar. Oba olympionici přijímali po svém triumfu gratulace. „Mojí mamce hned po zápase psalo dost lidí, gratulovali jí hlavně kamarádi. Potom i na stránkách Vrchlabí psali, že jsem vyhrál olympiádu, z toho jsem měl neskutečnou radost,“ dodává pyšně vrchlabský odchovanec Perička. Blahopřání samozřejmě obdržel i jeho spoluhráč. „Gratulovali mi kamarádi, manažer, kluci ve třídě i lidi tady na zimáku, takže to bylo hezké,“ přidává se Naar.

Ten vzápětí potvrzuje, že účast na Olympijském festivalu mládeže je pro něj obrovskou motivací se dále zlepšovat. „Stoprocentně, tohle všechno je jenom začátek. Sezóna ale nekončí, takže my budeme pokračovat dál, jak nejlépe můžeme,“ vrací se rychle do reality juniorské extraligy. Jeho spoluhráč by také rád znovu oblékl nejcennější dres. „Když jsme teď poznali, jaké to je, určitě se do reprezentace budeme chtít dostat znovu. Uděláme všechno pro to, aby se nám to povedlo a zase třeba udělali podobný úspěch,“ zůstává namotivovaný Tomáš Perička.