Každý v týmu zaslouží obrovský kredit, hlásí Radek Smoleňák

Radku, jaké pocity převládají po prohraném šestém finále?
Je to trochu smíšené, protože cítíme, že jsme na Třinec měli. Přišlo, že jsme měli i víc sil. Není to tak, že bychom čtyřikrát prohráli a ani si něťukli. Měli hrozně zkušený tým, každý rok hrají finále. My jsme do toho naopak šli jako úplní nováčci, učili jsme se za pochodu. Byla to jedna z věcí, která nakonec hrála pro Třinec, zkušenosti. Vyhráli zaslouženě, porazili skvělé týmy. Na druhou stranu v hodně věcech jsme je přehrávali a věděli jak na ně. Bohužel, naše práce kolem brány, hlad po gólech a nešikovnost dát gól nás odsoudily na druhé místo.

Co znamená, že jste se finále učili hrát za pochodu?
Po každém zápase je dvacet novinářů místo dvou. Lidi vás zastavují na ulici. Přímo na ledě to bylo zase tak, že když dal Třinec gól, zavřeli šraňky na červené a i to jsme se museli učit překonávat a hrát chytře. V základní části člověk udělá chybu, dostane gól, ale pořád je třeba listopad a jde to napravit. Ve finále? Jedna chyba, bum, gól. To jsou přesně věci, které je třeba si vyhodnotit, abychom věděli, jak s nimi nakládat. A aby se nám nestávaly takové chyby proti takovému týmu jako je Třinec. Oni přesně věděli, kdy zatáhnout a kdy co udělat.

Přeci jen, druhé místo je pro Hradec historické umístění. Dokážete to docenit?
Je to těžké, já to v sobě mám tak, že buď člověk vyhraje, nebo nikoho nezajímá. Pamatuju si tu euforii na zimáku, když jsme hráli doma finále Ligy mistrů. To jsem chtěl ještě jednou zažít. To, co v Hradci lidi tehdy předvedli, předčilo jakýkoliv zápas, který jsem kdy odehrál. Letos to bylo celou sezónu skvělé, jezdili za námi, brali si na to volno v práci. Snad jsme jim udělali aspoň trochu radost.

Jak moc byl váš tým ve finále fyzicky a zdravotně zdecimován?
Všechno, co se letos stalo, jak zranění, tak hráčům osobně, to by člověk nevymyslel ani ve špatném snu. I během play-off byla spousta věcí v týmu, které se vůbec nedostaly do médií. Skládali jsme to tak, že kdo byl trochu zdravý a měl nějaký morál hrát, tak do toho šel. Za tohle si všichni v šatně zaslouží obrovský kredit, hrálo se s obrovským sebezapřením. Někteří kluci hráli s takovými problémy, které se vůbec neslučují s hokejem.

I vy osobně jste si prošel letos množstvím zranění a v play-off byla vaše role trochu jiná. Smlouvu ale pořád máte, je chuť stále pokračovat?
Ve dvaceti si člověk myslí, že ta šance přijde ještě desetkrát. Ale já teď hrál finále podruhé a bůhví, co bude dál. Moc rád bych to ještě jednou zažil. Ale rozhodně na to ještě neprdím, na to mám hokej moc rád. Potřebuji dát tělo hlavně do kupy. Letos jsem měl zraněnou kyčel, pak když jsem se měl vrátit, tak jsem si smolně zlomil patu. No a v posledním zápase základní části jsem si ještě zlomil ruku. Vybral jsem si to až až. A navíc kluci, kteří hráli místo mě, hráli opravdu výborně, tam nebyl důvod něco měnit.

Mladší hráči jako Oliver Okuliar, Kevin Klíma, Aleš Jergl a další se ukázali v dobrém světle. Bude vaším úkolem do další sezóny je jako mentor posouvat a vést?
Kluci hráli dobře a mají velký potenciál. Navíc podle mě zdaleka neukázali všechno, co v nich je. Každý den je mám na očích a vidím, co umí. Přeju jim, aby hrábli a dotáhli to výš. A když jim v tom budu moct pomáhat, bude mi to dělat radost.