Obhajoba zlata! Šestá třída opět ovládla Memoriál Filipa Čepa

V ČPP Aréně se na startu září konal další ročník turnaje s názvem Memoriál Filipa Čepa, který je připomínkou na talentovaného hokejistu, jenž trpěl zápalem plic a zanedlouho ve svých dvanácti letech roku 1987 zemřel po operaci srdce. Tento příběh znají i samotní účastníci turnaje a jsou si moc dobře vědomi, že zdraví je opravdu důležité. „Ano, uvědomuji si to. Právě můj kamarád má zápal plic, ale vypadá to dobře a brzy bude zdravý,“ říká Theodor Trenz, jenž díky svému výkonu vybojoval pozici nejproduktivnějšího hráče Hradce na Memoriálu.

Na východě Čech bylo k vidění dohromady šest zápasů a každý z nich se skládal ze tří třetin po patnácti minutách. Otevírací duel musel být pro diváky velmi atraktivní, protože se jednalo o východočeské derby, které započalo v 8:30. Naopak poslední utkání startovalo v 16:00, kdy na sebe narazili hradečtí Lvi a olomoučtí Kohouti. Po skončení následovalo vyhlášení turnaje, rozdání medailí pro týmy, které se umístily na prvních třech pozicích.

Memoriál nesl pořadové číslo dvacet čtyři, s jeho pořádáním měl hradecký klub zkušenosti, jenže letos tomu bylo trochu jinak. „Bylo to organizačně celkem náročné, takže jsem rád, že se to uskutečnilo a všechno vyšlo,“ prozrazuje lodivod 6. třídy Denis Martinec, jenž si pod Bílou věží připsal jako mládežník několik startů, poté však musel kvůli zdravotním problémům hráčskou kariéru ukončit. Radost mu tak mohou dělat alespoň jeho svěřenci, kteří si ani lepší zakončení turnaje nemohli přát. Získali totiž opět po roce zlaté medaile. „Třešničkou na dortu bylo to, že se nám podařilo turnaj vyhrát,“ říká spokojeně bývalý obránce a syn hlavního trenéra A-týmu.

Hokej není pouze o zábavě, ale patří k němu i podpora ze strany rodičů, kteří tak nejen finančními prostředky dopřávají svým dětem provozovat tento kolektivní sport. Toho si samozřejmě váží rovněž mladý trenér Mountfieldu. „Bez rodičů by to nešlo a patří jim obrovský dík za to, že klukům umožňují hrát hokej. Ať už se jedná o kupování výstroje, vození na tréninky nebo placení startovaného na turnaji. Je toho fakt spoustu a oni obětují hodně času,“ uzavírá Denis Martinec.

Příběh Filipa Čepa dle Zdeňka Šimoníčka, strýce Filipa

Filip Čep se narodil 9. září 1974. Od 1. třídy, kdy prošel náborem tehdejšího Stadionu Hradec Králové, hokeji doslova propadl. Každá myšlenka ho táhla na zimní stadion. Protože se s ním život nemazlil, chtěl-li něčeho dosáhnout, musel si ve všem poradit sám. Nikdy si na nic nestěžoval, nežádal o odvoz na trénink nebo zápas. Bylo zcela nemyslitelné, aby ošidil nebo vynechal tréninkovou jednotku. Již odmala si vytvářel přirozenou autoritu.

V šesté třídě přestoupil do hokejové školy v Malšovicích. Hokejovými trenéry byl hodnocen jako velice dobrý bruslař a hokejový talent.

V srpnu 1986 se vrátil z hokejového soustředění se zápalem plic. Vysoké teploty ho upoutaly na lůžko, ale on stále žil pro svůj hokejový tým. Protože mu lékaři zakázali fyzickou zátěž, chodil kluky aspoň povzbuzovat na střídačku. Svoji přirozenou dobrotou, přehledem a rozvážností si získal sympatie celého mužstva. U kluků měl přezdívku „doktor“.

V lednu 1987 byl přijat na kliniku Fakultní nemocnice v Hradci Králové s diagnózou „nález na srdci“.

6. února téhož roku ve svých 12 letech podstoupil operaci. Když ho odváželi na operační sál, všechny kolem sebe stačil utěšovat a povzbuzovat slovy: „Nebojte se, já se vrátím.“ Bohužel z narkózy se již neprobral. Svůj poslední zápas prohrál. V naších myslích je však stále s námi...