Petr Luštinec o dorostu: Skvělá spolupráce i zasloužená medaile
Třetí sezóna, druhá medaile. Petr Luštinec dovedl dorostence podruhé až na mistrovství republiky, odměnou za poctivou práci celého týmu se staly bronzové medaile. Cesta k souhře mužstva ale nebyla bez překážek, o to víc si východočeský kouč medailového úspěchu cení. „Když jsme šli v srpnu na led, rozdíly mezi prvoročáky a druhoročáky byly vidět. Teď ale můžu říct, že se podařilo je dotáhnout,“ ví hlavní trenér třetího nejlepšího celku ELIOD extraligy.
V roli trenéra za sebou máte další povedenou sezónu. Jaká pro vás osobně byla?
Určitě nebyla jednoduchá, a to z jednoho prostého důvodu. Opět odešli starší hráči, kteří se posunuli do juniorky. Právě ti byli tahouny v předchozí mistrovské sezóně, i prvoročáci v ní ale předváděli své kvality. Začátek uplynulé sezóny však nebyl úplně ideální, protože ročník 2002 měl zkušenost s titulem mistrů republiky a k němu přišli kluci z 8. třídy, kteří se s dorosteneckým hokejem teprve seznamovali. Srovnávali se s tempem hry, neměli to úplně jednoduché a s panem Štohanzlem jsme to nějakou dobu museli dávat do kupy.
Výsledek sezóny ale ukazuje, že se vám oba ročníky nakonec povedlo spojit do jednoho celku. Je to tak?
Co se letní přípravy týká, vesměs se nám dařilo kluky spojovat na jednu úroveň. Začalo to ale trochu skřípat, když jsme šli v srpnu na led a začali být vidět rozdíly ve hře. Nebyly to samozřejmě rozdíly třídy, ale přeci jen bylo vidět, že pro kluky z 8. třídy je to těžký přechod a dost hráčů se s ním pralo. Když se ale na tým podívám s odstupem už po uplynulém mistrovství republiky, můžu říct, že kluci ty rozdíly dotáhli. Sice ne úplně všichni, ale závěr hodně z nich byl parádní.
Po mistrovském titulu jste nyní vybojovali bronzovou příčku. Celkový dojem ze sezóny asi musí být pozitivní, že?
Kdyby nám před začátkem extraligy někdo řekl, že pojedeme znovu na mistrovství republiky, asi bychom mu s panem Štohanzlem moc nevěřili. I v průběhu sezóny jsme si říkali, že letos přeci jen není mančaft tak silný a že v týmu není výraznější osobnost, která by vzala zápasy na sebe a která by dokázala udělat třeba i pořádek v kabině. Na druhou stranu se tak ale síla na ledě rozložila mezi víc hráčů. V průběhu ročníku navíc přišel Juraj Slafkovský, který sice patřil k mladším, fyzicky a herně ale převyšoval i některé druhoročáky. Hodně jsme s ním hovořili o tom, jak by to v kabině a na ledě mělo fungovat, že i on se musí podřídit týmu. Je to horká hlava a bylo to s ním těžké, nakonec ale musím říct, že když nad ním po dvou vyšších herních trestech visela hrozba zápasové stopky, dokázal se udržet a až do posledního utkání se nevyfauloval.
„Práce s mládeží jde u nás správným směrem. Patříme ke špičce mezi akademiemi.“
I když třetí místo je obrovským úspěchem, nebýt semifinálového inkasování dvě vteřiny před sirénou, mohli jste bojovat o ještě cennější kovy. Přebolel tento smolný okamžik spolu s větším časovým odstupem?
Abych se přiznal, v té chvíli to pro mě bylo hrozné zklamání. Inkasovat rozhodující gól dvě vteřiny před koncem, kdy už se během tak krátkého času vyrovnávací branka zprostřed hřiště dát v podstatě nedá… Obrovské zklamání. Na druhou stranu jsme ale nesklopili hlavy, kluci se oklepali a za zápas s Vítkovicemi před nimi smekám klobouk. Dali do něj všechno, hráli parádní hokej a medaili si zasloužili.
V sezóně jste zažili lepší i horší momenty, dá se ale najít nějaký, kdy jste si říkal, že „tohle vůbec není dobré“?
Nejhorším momentem byl samozřejmě ten gól dvě vteřiny před koncem v zápase s Brnem. Jako kdyby mě v ten okamžik opařili horkou vodou, je to jako když uplavou malému dítěti hračky. To ale ke sportu patří. Zápas však končí sirénou a je potřeba jít dál.
A naopak: Napadá vás nějaký okamžik, kdy jste byl s prací týmu opravdu maximálně spokojený?
Asi bych zmínil první utkání nadstavby, kdy jsme jeli do Plzně v oslabené sestavě kvůli posunu některých kluků do juniorky. Vyhráli jsme 3:1 a odvezli si domů čtyři body. V tu chvíli jsme si s asistentem panem Štohanzlem říkali, že by to mohlo jít, že mladší kluci by díky většímu prostoru mohli přijít na to, jakou hru po nich chceme. Tam začali šlapat a místo jim patřilo právem.
Každý z hráčů i členů realizačního týmu má doma zaslouženou medaili. Co kromě bronzové placky ale ještě mužstvu celý extraligový ročník přinesl?
Určitě herní posun. V každé sezóně je na klukách vidět, že za rok vyrostou, zesílí a udělají kus práce. Někdo udělal větší krok a někdo menší, záleží hodně na tom, jak si kdo vezme či nevezme trénování k srdci. Samozřejmě hrají důležitou roli i zápasy, ty jsou vždycky týdenním vyvrcholením tréninků. Za dva roky poznáme kluky se vším všudy, jejich hokejové posuny i do budoucna tedy dokážeme dobře odhadnout.
Před rokem, po zisku zlata, jste říkal, že ještě nevíte, kam si medaili pověsíte. Už jste pro ni našel místo? A vešla se vedle ní i letošní bronzová?
Už visí v mé dílně, kterou mám doma. Bronzovou ještě musím pověsit, ale budou vedle sebe. Medaile vždycky zahřeje, když se na ni člověk podívá a ať už sportovec nebo trenér, každý na ni musí být patřičně hrdý. Všechna rozhodnutí, která jsme v trenérském týmu přes sezónu udělali, byla správná, ať už se týkala odchodů některých hráčů nebo řešení kázeňských prohřešků, které se vždycky vyskytovaly a vždycky i budou. Rozhodnutí byla správná a i za to máme medaili jako odměnu.
Coby mládežnický trenér působíte v hradeckém klubu už řadu let. Za tu dobu jste zažil spoustu sezón i výsledků, v posledních letech ale především ty světlé chvíle. Je to důkazem dobré práce s mládeží, která vyšvihla Hradec mezi nejlepší celky republiky?
Myslím si, že jak se tady s mládeží pracuje, jde se správným směrem. Tomáš Martinec vyhrál s mladším dorostem dva tituly, pak byla dva roky odmlka, těsně jsme se nedostali na domácí mistrovství republiky. Pak jsme ale na úspěchy navázali dalším zlatem a bronzem, podle mě naše akademie patří ke špičce dnešního mládežnického hokeje.
„Budu rád, když se kluci budou posouvat pořád výš a rádi vzpomenou na léta v dorostu.“
Po třech letech nyní končíte jako hlavní kouč dorostu, respektive mladšího dorostu a posouváte se do role asistenta juniorky. Co vám roky s dorostenci přinesly?
Určitě velkou zkušenost a perfektní spolupráci s kolegou Martinem Štohanzlem, s vedoucí Lenkou Jonešovou, s kondičním trenérem Jardou Svobodou a s Michalem Tvrdíkem, který nám pomáhal s individuální činností útočníků. Byly to krásné roky a všichni jsme na zimák chodili rádi, protože jsme měli výbornou partu, a to jak v realizačním týmu, tak v kabině.
A jak se těšíte na novou výzvu v podobě práce s juniory? Přeci jen jsou to už starší kluci, kteří mají krok k dospělému hokeji.
Jsem na to zvědavý a těším se, třeba na spolupráci s novým hlavním koučem. Kluky z ročníku 2002, kteří tehdy táhli mistrovskou partu, znám a taky se na ně těším. Stejně jako na celou sezónu. Mužstvo se tvoří, kolektiv taky, necháme se překvapit, co přinese.
I když se posouváte do jiné kategorie, se svými nynějšími svěřenci se definitivně neloučíte. Co byste jim vzkázal?
Se všemi hráči se pořád budeme potkávat na chodbě a s některými třeba i na ledě, když se budou přesouvat do juniorky. Budu rád, když se kluci budou posouvat pořád výš a když třeba někoho z nich za deset let potkám a řekne mi, že se hokejem živí a že na mládežnické roky rád vzpomíná. To asi zahřeje nejvíc.
