Radim Šalda a Radovan Pavlík: Mladí v Hradci šanci dostanou

Radovane, Radime, zápas proti Zlínu jste sice nakonec dokázali ubojovat, ten start ale znovu nebyl ideální, že?
Radim Šalda: Začali jsme docela vlažně, stejně jako naposledy v Olomouci. Měli jsme štěstí, že jsme tentokrát nedostáli góla hned a nakonec to pro nás dopadlo lépe.
Radovan Pavlík: Začali jsme špatně, v podstatě stejně špatně jako jsme končili v Olomouci. Můžeme děkovat Mazimu, že to bylo po první třetině jen 0:1. O přestávce jsme si něco řekli sami mezi sebou, bez trenérů. Pak jsme zaplaťpánbůh začali hrát úplně jinak, tak, jak chceme odehrát většinu zápasů.

Čím to je, že úvody posledních utkání jste zaspali?
RP: Určitě to není tak, že bychom na zápas nebyli připravení. Chceme hrát vždycky od první minuty. Bohužel to poslední dva zápasy nebylo ono. Musíme oba hodit za hlavu a začít jinak. Možná, když jsme porazili Djurgarden, jsme si mysleli, že to půjde samo.
RŠ: Když odehrajeme dobře dva zápasy a vyhrajeme je, myslíme si, že to půjde samo. Pak začneme vlažně a podle toho první třetiny vypadají. V kabině jsme si ale něco řekli, navzájem si vynadali a zápas pak vypadal úplně jinak.

Zlín je známý svým dotěrným hokejem a tvrdou hrou. Potvrdilo se to na ledě?
RŠ: Zlín je vždy otravný soupeř, jsou agresivní a chodí do všeho po hlavě. Měli teď dobrou fazónu, bodovali v deseti zápasech z dvanácti a naposledy porazili Spartu. Ale ze Zlína to neměli nejblíž a ztuhlé nohy z autobusu jsou taky na ledě znát.
RP: Souhlasím. Bylo vidět, že mají v nohách sobotní zápas se Spartou, i když ho hráli doma. Hrát dva zápasy po sobě jako v play off je docela dřina, ale bylo vidět, že lítali a chtěli stav srovnat. Čipovali si puky, chodili po nás, ale my jsme to zavřeli a vyhráli.

Nepřipsali jste si ani jednu trestnou minutu, v součtu s minulým utkáním jen dva menší tresty. Zaměřujete se na to nebo to zkrátka jen vyplynulo ze hry?
RP: Já se divím, že tady Radim nebyl na trestné, ten je na to expert (směje se). Ale teď vážně, jsme rádi, že jsme nebyli ani jednou venku. Zlín má technické hráče, kteří přesilovku umí sehrát, hodit si to crossem a pohrát si s pukem. Nás to pak zbytečně ve čtyřech stojí síly. Tentokrát jsme je pošetřili a to nakonec zápas rozhodlo.
RŠ: Snad si to nepřičtu příště a nezačnu hned příští zápas na trestné (směje se). Přesilovky jsou velká zbraň v každém zápase. Stačí se podívat na NHL nebo i jinam, kolik zápasů rozhodují přesilovky. Když budeme disciplinovaní a podrží nás Mazi vzadu, můžeme zápasy vyhrávat.

Zato přesilové hry jsou zatím vaším velkým nedostatkem a kamenem úrazu. Má to soupeř při bránění snazší, když si nakouká situace na videu a ví, jak vás má bránit?
RŠ: To si nemyslím, je to spíš o nás. Záleží, jak se zkoncentrujeme, jak přesnou přihrávku si dáme a jak se mezi sebou dohodneme. Je to o tréninku a komunikaci v pětce, která je na ledě. Bohužel to, že se nám poslední dobou přesilovky nedaří, víme.

Přece jen jste ale i proti Zlínu i proti Olomouci gól z přesilovky dali, ani jeden ale nebyl uznán. Nesrazí to hráče až příliš dolů?
RŠ: Motivaci jsme neztratili, ale Smoli ztratil dva kanadské body (usmívá se). V obou situacích se nejdřív dostavila euforie z vyrovnání nebo z odskočení na 4:2. Pak video rozhodlo, že gól nebyl, takový je hokej. Hráči na to podle mě nemyslí a moc je to nesrazí. Zkrátka musí jet dál.
RP: V Olomouci rozhodčí hned jasně ukazoval, že to gól nebyl. Tentokrát ale ukázal, že to gól byl. Pak podle kostky si vzal Zlín coach challenge. Rozhodčí to mají v zápasech hodně těžké, ale myslím, že sporné situace by neměly běžet na kostce. Ale když rozhodčí gól neuzná, spíš vás to ještě víc nakopne, než že by vás to srazilo.

Zlín zatím vypadá jako osudový soupeř pro oba dva. Radovan první zápas kariéry ve Zlíně, Radim své první dva kariérní góly proti Zlínu…
RP: Vzpomněli jsme si na to, kluci v kabině už si před zápasem dělali srandu, že dneska to je Radimův den a že dá gól. Nakonec to byl i gól vítězný. Jsme rádi, že máme takového střelce a specialistu na Zlín v týmu (směje se). RŠ: Nedávno mi gratuloval Martin Kohout z Varů k prvnímu gólu v extralize a říkal, že on dával poprvé taky proti Zlínu.

Hráči často říkají, že raději hrají, než trénují. Volné úterý ale teď přece jen přijde vhod, ne?
RP: Zápasů bylo i s Ligou mistrů dost, hodně se to nakupilo. Teď máme po dlouhé době v úterý volno, ale další dvě úterý zase hrajeme. Teď máme dva dny volno, musíme dobře zregenerovat a dobít baterky a dát se do kupy. Pak se ty zápasy zase rozjedou a my hrajeme o každý bod. Týmy za námi i před námi jsou blízko.
RŠ: Dva dny volna nám pomůžou. Doma si trošku odpočineme od hokeje a nabijeme síly. Ostatní hráči budou s rodinami a dětmi a ve středu se sejdeme s čistou hlavou připravení na další zápasy.

Oba jste úspěšně prošli hradeckou mládeží a letos hrajete stabilně v áčku. To je dobrá motivace pro juniory, že?
RP: Radim přišel do Hradce z Hronova, což snad ani není na mapě, a vyklubal se z něj docela šikovný kluk (směje se). Kluci z juniorky vidí, že i my mladí dostáváme prostor. A nejsme to jen my dva, třeba Chajda, Gaspi, Kuba Muška, i někteří další. Je to pro ně signál, aby pracovali dál. Klub je tady nastavený tak, že i junioři svoji šanci dostanou. Pokud ne letos, tak určitě příští rok v přípravě v přátelských zápasech. Prezident klubu pan Schön říkal, že by chtěl mít do určité doby v týmu víc odchovanců a já se těším, jestli to klapne. Klubu, fanouškům i všem ostatním to jen prospěje.
RŠ: Junioři a dorostenci můžou vidět, že i tak mladí hráči se můžou brzy dostat do extraligy a že jim trenér dá důvěru. Když budou makat, určitě po nich někdo z realizačního týmu sáhne.

Vy dva jste spolu hráli už v dorostu a potkávali se několik let v mládeži. Jak na svá mládežnická léta v Hradci vzpomínáte?
RP: Začali jsme spolu hrát až v mladším dorostu. Radima jsem zaučoval! (směje se)
RŠ: Já jsem přišel do Hradce v osmé třídě. Hrál jsem pak mladší dorost a občas jsem chodil hrát i s těmi staršími kategoriemi. Ale potkali jsme se s Radovanem už dřív na turnajích, třeba v Mostě, když jsem hrál ještě v Hronově a v Jaroměři. Nejvíc si ale vzpomínám na první titul s mladším dorostem (2014). To byla obrovská euforie, pohádka. Bylo neuvěřitelné, že Hradec, který sotva hrál extraligu mladšího dorostu, nakonec všechny porazil.
RP: Ano, ten titul nastartoval naši kariéru a možná taky trenérovi Tomáši Martincovi. Na republiku jsme opravdu sotva postoupili a jeli jsme si to tam spíš užít. Řekli jsme si, že zkusíme porazit aspoň někoho. Porazili jsme jeden tým, druhý a pak už se to vezlo. A druhý rok kluci i s Radimem titul obhájili. Tím se nastartoval celý klub. V dalším roce jsme i my ve starším dorostu byli druzí, udělal se postup s juniorkou do extraligy. Vše do sebe zapadlo.

Podmínky pro mládež jsou tedy v Hradci dobré? Letos si junioři už s předstihem zajistili první místo v turnaji O Pohár DHL.
RP: Souhlasím a myslím, že to letos nikdo nečekal. V Hradci v tomhle ročníku nejsou takové hvězdy, jako mají týmy jinde v republice. Smekám před hráči i trenéry klobouk. Opravdu jsem na to koukal jak puk a gratuluji jak hráčům, tak trenérům, co s týmem dokázali.

Když spolu hrajete tak dlouho, jak byste jeden druhého popsal? Jako hráče i mimo stadion.
RP: Mimo led je Radim super kluk do pohody, nezlobí a je to týmový hráč. Občas vyteče, ale tak to má každý. Jako hráč má výbornou střelu z první, což proti Zlínu ukázal. Umí zahrát dost tvrdě, ukázal to už v mládeži a ukazuje to i v extralize. Hodně mu pomohlo, že odešel do zámoří a zkusil si jiný hokej.
RŠ: Ráďa byl vždycky hvězda hradeckého mládežnického hokeje. Každý si ho pamatuje jedině tak, že střílí jeden gól za druhým, a tak si ho pamatuju i já. Teď už to prokazuje i v áčku, i když na svou šanci dlouho čekal. Ta přišla, on ji chytil za pačesy a má tady stabilní místo a důvěru trenérů. Mimo led je Ráďa dobrý kluk do party, spolu jsme si vždycky vzájemně pomohli.

V roce 2017 se vaše cesty rozdělily a Radim zamířil za velkou louži. Radovane, nelákalo vás taky zahraniční angažmá? Dostal jste nějakou nabídku?
RŠ: Ráďa totiž neumí moc dobře anglicky a hrozně se toho bojí.
RP: To přiznávám, ale kdyby mě někdo někam vzal a hodil do vody, tak bych plavat musel. Když šel Radim do Ameriky, tak taky neuměl ani slovo. Ale dostal jsem v patnácti nabídku z Finska. Odjel jsem tam na kemp a nakonec mi řekli, že by byli rádi, kdyby mě tam měli. Já jsem ale v patnácti nastupoval na střední školu a když jsem to oznámil doma, tak rodiče chtěli, abych si nejdřív udělal školu a maturitu. To je základ, abych měl pak co dělat i po hokeji, protože ten není věčný. Občas přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybych odešel. Jestli bych se z Finska vůbec vrátil. Nakonec jsem si ale na šanci počkal v Hradci a dočkal jsem se. Moc děkuji trenérům, že mi dali důvěru, které si moc vážím.

Radime, jaký byl tehdy váš přesun do Kanady?
RŠ: Já jsem se přechodu do Kanady hrozně bál, vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, kde budu bydlet, kdo na mě bude čekat na letišti. Byl jsem hrozně vyklepaný. Ale moje druhá rodina mě vzala mezi sebe, jako bych byl jejich vlastní syn, skvělí lidi. Pomáhali mi nejen s angličtinou, ale i se vším možným. I spoluhráči byli super. Jsem moc rád, že jsem ten krok tehdy udělal, protože mi to dalo strašně moc do života. Naučil jsem se řeč a poznal kus světa.

Oba jste hráli spolu na mistrovství světa juniorů v roce 2018. Je šance, že si zahrajete v jednom týmu i v reprezentačním áčku?
RŠ: Když začnu hrát trošku líp, tak možná jo.
RP: Já bych se měl taky hodně zlepšit, pokud se tam chci ještě podívat. Ale teď hrajeme spolu v áčku v Hradci, Radim dostal šanci a taky ji využil a teď už se prosazuje i gólově. Uvidíme, co bude za pár let. Mistrovství dvacítek jsme si spolu strašně užili, to byla paráda. Juniorské mistrovství je v mládeži to nejvíc, co se dá dokázat. Jsem moc rád, že jsem tam mohl být.
RŠ: Pro mě to byl zatím absolutně největší zážitek mého života. V Buffalu jsme celkem uspěli, skončili jsme čtvrtí a postoupili jsme do semifinále po 12 letech. Pak jsme sice dostali náklep ve dvou zápasech, ale úspěch to byl. V druhém roce, i když byl nadějný ročník, se to nesešlo a vyhořeli jsme. Ale pořád to pro měl byl ohromný zážitek, lidi tam hokej žerou a byl to můj poslední mládežnický rok, takže s klukama jsme si to užili.

Co je na přechodu z juniorské kategorie mezi muže nejtěžší?
RP: Podle mě nejvíc záleží na tom, jestli trenéři danému hráči důvěřují a hodí ho do vody. A když člověk něco zkazí, tak že ho hned neposadí. Samozřejmě mu vynadají, ale dají mu další šanci. Když vám trenér řekne: „Pojď, hraj dál, nedá se nic dělat,“ to vás strašně nabudí.
RŠ: Je to jen o hlavě. Jestli vám trenér dá důvěru a podrží vás, odehrajete ten zápas mezi chlapama jako úplně normální. Zatímco když trenér hráči jen vynadá a nepodrží ho, tak mu to v hlavě zůstane.
RP: Hlava opravdu udělá strašně moc. Stačí se podívat na Kanaďany a Američany. Na nich je vidět, jak si věří a úplně to z nich čiší. Ti jsou mentálně úplně jinde než Češi. Proto hrají, tak jak hrají. Mají to správně nastavené v hlavě. Jsou soutěživí, už od narození jsou tak nastavení.
RŠ: Pan Růžička vždycky říká, že nikdo není lepší než čeští hráči. Jen to ostatní mají lépe nastavené v hlavách.

Cítíte, že podobnou důvěru od trenérů v Hradci dostáváte?
Oba: Ano.