Rekonvalescent Bohumil Jank: Zatím je to na výborné cestě

Bobby, v semifinále jste stihl překonat rekord v počtu bloků a taky si celkem vážně zranit koleno. Věděl jste v tu chvíli hned, že je zle?
Když jsem se srazil s Chajdou, tak v koleni opravdu luplo a hned jsem poznal, že je to fakt blbé lupnutí. Ještě jsem dojel na střídačku, teda spíš mě na ni odtáhli, a o komerční přestávce jsem to ještě zkoušel, jestli bych nějakým stylem zápas nemohl dohrát. Přeci jen s adrenalinem tělo funguje úplně jinak, než když je v klidu, a tak se dá zkousnout mnohem víc věcí. Ale cítil jsem v noze nejistotu, nemohl jsem se pořádně otočit, koleno prostě vypadávalo a v tom případě jsem týmu nebyl platný, nemohl jsem normálně bruslit.

Ono už do vyřazovacích bojů jste šel trochu pomlácený, je to tak? Ale hokejisté jsou válečníci a jdou do boje i přes bolest...
Koleno jsem měl naštípnuté už z doby před play-off, shodou okolností mi do něj Ráďa Pavlík upadl na tréninku. A nějakým stylem jsem ho měl už lehce natržené, takže play-off jsem začínal se zraněním. Do toho jsem si v Liberci zlomil ještě palec u nohy, když jsem kopl do mantinelu, takže jsem to měl v tomto směru trošku výživnější (usmívá se).

Jak došlo k tomu zlomenému palci?
Snažil jsem se dělat Karlssona a otáčet se docela v nepřirozené pozici, která ke mně moc nepatří, a v tu chvíli mě lehce přistrčil útočník z Liberce. Ani si nevybavuji, kdo to byl, ale nic závažného to nebylo. Blbě jsem si do toho najel a on mě jen přišťouchl, chtěl mě přišpendlit na mantinel. V danou chvíli jsem ale neměl takovou stabilitu, jakou bych měl mít a nárazem do mantinelu jsem do něj ještě navíc špičkou kopl a zlomil si palec.

Karlsson není žádná finta, ale asi jste se přirovnával k Eriku Karlssonovi, jednomu z nejlepších beků světa. Je to tak, že?
Asi tak. Ten takové kudrlinky dělá, ale já jsem zjistil, že na to opravdu ruce nemám (usmívá se).

Co Matěj Chalupa? Jak to bral, že vás takto nešťastně zranil?
Několikrát jsme se o tom bavili. Já jsem mu říkal, že tohle je prostě hokej a takovou situaci nikdo nevymyslí. Dospělý hokej hraju od sedmnácti a snad jednou za deset let se mi stalo, že bych se s někým ze spoluhráčů takhle nešťastně potkal. Vždy jsme do sebe narazili, spadli, vstali a jeli dál. Tady to ale bylo ve druhém prodloužení, já toho měl plné kecky a myslím, že i Chajda. Když jsem se potom díval na video, tak on udělal takový trošku nečitelný pohyb, já koukal na hru a úplně mi zmizel v zorném poli. A tak jsem do něj narazil, ještě tak nešťastně, že to prostě prasklo.

Co se stalo během čtyř duelů, ve kterých jste absentoval, že jste se dokázal ještě vrátit do akce?
Hlavně šlo o to finále. Rozhodnutí bylo hlavně na trenérech. Máme neuvěřitelný realizační tým – fyzioterapeuta Kubu Dudka, lékaře Honzu Víchu a kondičního trenéra Michala Tvrdíka. Chtěl bych jim moc poděkovat, že byli schopní a i ochotní mi pomoct, protože viděli, že po magnetické rezonanci je vaz utržený a čeká mě operace. I při normální chůzi mi noha vypadávala, ale i tak hledali možnosti, jak by mě postavili na brusle v nějakém stavu, abych mohl hrát. Za to jim hrozně moc děkuju, protože málokterý doktor nebo fyzioterapeut by se tady pod to podepsal a šel do rizika i za cenu toho, že se během finále v koleni mohlo stát ještě mnohem vážnější zranění. Já jim ale věřil, oni věřili mně a nějakým stylem jsme to dali do kupy.

V jakém stavu jste tedy chodil do bitev proti Třinci?
Měl jsem ortézu, koleno bylo zatejpované. Domluvili jsme se taky ještě předtím na lehčím volnu, takže jsem týden vůbec nic nedělal. Postupem času jsem to trošku začínal zatěžovat a poté jsem vlezl na led. Hrát finále je něco neuvěřitelného, neopakuje se to každý rok, není to nic samozřejmého. Hokejový život je hrozně krátký, už se nám to nemusí zopakovat. Já jsem u toho chtěl být a přišel jsem za trenéry, řekl jsem, že jsem ready do zápasu, a rozhodnutí bylo vyloženě na nich.

V tu dobu, když jste se ještě vrátil do finálové série, už bylo jasné, že vás po sezoně čeká operace?
S Honzou Víchou už jsme věděli, že to bylo padesát na padesát před play-off. Když jsem se zranil v tréninku, už tehdy mi říkal, že by asi bylo dobré udělat nějaký reparát kolene, aby se vazy trošku ponapínaly a přišilo se to vše tak, aby koleno fungovalo, jak mělo. Po srážce už jsme věděli stoprocentně, že mě čeká operace, protože postranní vaz byl přetnutý celý.

Lékař Jan Vícha je ortoped a jeho úzkou specializací jsou kolena. Ujal se i vaší operace?
Hned mi to nabídnul, že by to koleno chtěl dělat. Znám ho jedenáct let, takže mu důvěřuji i jako člověku, vím, že to je špička v oboru, a to koleno udělal neuvěřitelným způsobem. Aktuálně jsem nějakých deset týdnů po operaci, jsem v plné zátěži, začínám zase zpátky nabírat svalovinu. Předběhli jsme plán rehabilitace a návratu zpátky na led, takže to zatím pokračuje až nadmíru dobře. Za to mu hrozně děkuju. Spoustu práce odvádí Kuba Dudek, za kterým dojíždím třikrát až čtyřikrát týdně do Pardubic na fyzioterapii a protahujeme, děláme různé cviky na to, aby koleno bylo dobré.

A jak je rekonvalescence náročná na psychiku? Přece jenom jste mimo tým...
Když jsem nemohl nic dělat a chodil jen o berlích, tak to pro mě bylo celkově náročné období, protože člověk vidí kluky, jak trénují a připravují se na novou sezonu a já po zimáku chodil jen o berlích a na kafe. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Ale v tu dobu se mě ujal Míša Tvrdík, a vymýšlel různé varianty tréninků, co bych třeba mohl dělat, co bych mohl cvičit, takže nějakým stylem jsem se mohl alespoň trošku udržovat, abych úplně nevypadl z dennodenní rutiny. Tam šlo hlavně o to, abych zaměstnával hlavu, abych vyloženě furt nemyslel na koleno, že je třeba něco špatně. Ale s Míšou jsme moje fungování na zimáku dokázali dát dohromady. A za to mu moc děkuju.

A aktuální stav vašeho návratu je jaký?
Zatím je to na výborné cestě. Operace dopadla na výbornou, koleno se hojí, všechno pokračuje tak, jak by mělo. I když až vlezu na led, tak se koleno může začít chovat trošku jinak než v běžném životě. Ale nějak své tělo znám, vím, co potřebuje, věřím klukům, kteří se o mě starají, kteří mi říkají, co a jak mám dělat, že je to správná cesta k tomu, abych byl připravený.