Trenér staršího dorostu Jiří Slabý: Na Hradci oceňuji zejména rodinnou atmosféru

Jak byste zhodnotil dosavadní průběh letošní sezóny staršího dorostu?
Začátek byl, jako každou sezónu, kdy přijdou noví hráči, ne úplně podle našich představ. Chvíli trvalo, než si vše sedlo. Postupem času si kluci začali zvykat na soutěž a spoluhráče, hra se začínala zlepšovat. Myslím si, že potom už tam byly zápasy, které měly dost velkou hodnotu, a to bylo dobré. Takže doteď v podstatě naše výsledky byly takové, jak jsme si představovali. Horší je to s nemocemi. V říjnu jsme se dostali do situace, kdy nám chybělo hodně kluků, museli jsme odkládat zápasy. Pak to bylo nahuštěné, kluci zase uléhali – to nebylo dobré, tam jsme ztráceli body. To bylo asi největší negativum sezóny. Bohužel to ale k hokeji patří. Nakonec jsme se z toho dostali, zachránila nás reprezentační pauza, kdy jsme potrénovali a dobili baterky. Od té doby se naše hra zase zlepšila, to platí doteď. Stále to jakžtakž jde, uvidíme, jak to bude vypadat dál.

Ono zlepšení nastalo postupně, nebo se objevil jeden zlomový zápas, jeden bod, v němž se to otočilo k lepšímu?
Podle mého to bylo postupné. I když nám pomohlo, že jsme doma porazili Liberec, což je silné mužstvo, loňský mistr, a velice důležité utkání jsme sehráli doma s Jihlavou, kdy se rozhodovalo o tom, jestli se dostaneme do lepší čtyřky, nebo jestli budeme muset bojovat o play-off ve spodní skupině. To klukům hodně zvedlo sebevědomí, protože Jihlava je nesmírně těžký soupeř a myslím si, že do play-off postoupí ze spodní skupiny suverénně. Potom jsme měli šňůru vítězných zápasů, kdy předvedená hra byla slušná.

Minulou sezónu jste skončili v osmifinále se Slavií. Pokud byste měl srovnat loňské mužstvo a letošní, myslíte si, že máte potenciál dojít ve vyřazovacích soubojích dál?
Loni jsme měli jakoby bojovnější mužstvo – a tím nechci říct, že by kluci letos nebojovali! Ale letošní tým mi přijde víc hokejovější. Loni to bylo založeno hlavně na bojovnosti a pár šikovných kluků tým táhlo. Ale říct, jak to bude vypadat… Sezóna je hodně vyrovnaná. Řekl bych, že mužstva jsou nejen hodně vyrovnaná, ale i silná. Zápasy jsou těžké, kluci musejí jezdit nadoraz. Těžko to srovnávat. Se Slavií jsme nakonec vypadli opravdu nešťastně, objevily se i slzičky po tom, co jsme až v prodloužení dostali rozhodující branku. Hodně nás to mrzelo. Ale asi se loňské a letošní mužstvo nedá úplně srovnat.

S mladými hráči jednám stejně jako s dospělými

Na konci středečního tréninku jste hodně trénovali hru v početní výhodě a nevýhodě. Bude to jeden z důležitějších aspektů play-off?
Určitě. Pro nás bude navíc stěžejní, jestli za starší dorost budou moci hrát Filip Hronek a Radek Pavlík, protože to jsou hráči do přesilovky; Filip Hronek každopádně, ten nám moc chybí. Ze začátku jsme měli silnou přesilovku. Co kluci začali hrát za juniorku, už to není takové, nedáváme tolik gólů. Uvidíme, jak se vyvine situace a jak to bude vypadat s juniorkou, protože ta má pochopitelně prioritu, všichni chceme, aby postoupila. Pokud kluci nastoupí za nás, přesilovka by zase mohla být naší silnou zbraní. Musíme ale počítat i s alternativou, že hráči k dispozici nebudou, a doladit hru tak, abychom to zvládli i bez nich.

Zajímáte se o výsledky hráčů i poté, co opustí vaše mužstvo?
Vše sleduju a mám z toho velkou radost. Konkrétně pokud jde o Filipa Hronka, z něj jsem beka udělal v podstatě já, byť už občas jako obránce sem tam předtím naskakoval. Nechci se nějak chválit, ale hodně mě to těší. Každý trenér má radost, když se hráč, jehož trénoval dva tři roky, někde prosadí. Takže to sleduju, kde se dá. Koukal jsem na onlajny, a když junioři dostali nějaké góly, tak jsem si říkal „Ježiš, doufám, že tam nebyl Filip!“ a tak dále (směje se). To samé platí i pro Radka Pavlíka. Pečlivě sleduji všechny jeho zápasy a mám upřímnou radost z každého jeho úspěchu.

Máte za sebou působení nejen u mládežnických výběrů, ale i A-mužstev. Liší se hodně koučování seniorů a mladších hráčů?
Ano, ale na druhou stranu se snažím s kluky v dorostu mluvit tak, jako jsem mluvil s dospělými hráči, a to má svůj efekt. Hráči vidí, že se s nimi bavíme o hře a že sem tam do našeho výkladu můžou něco říct, a to si myslím, je důležité. Mít hráče jenom pro to, aby je člověk terorizoval a řval na ně, to je i ničem. O tom jsem se přesvědčil během působení v Boleslavi, kdy tam byl i David Výborný. Úžasné bylo, když jste naznačili myšlenku a hráč ji rozvinul. To se mi na hokeji strašně líbí. Snažím se, i když vím, že věk je nějakým způsobem limitující, kluky „dokopat“ k něčemu podobnému. To znamená, že jim něco vysvětlím a čekám na zpětnou vazbu, jestli přinese nějaké ovoce. A musím říct, že v některých momentech je vidět, jak moc kluci o hokeji přemýšlí, a to je strašně důležité.

Dobré výkony jsou potřeba i ve škole

Sám jste zmínil věk jako limitující faktor. Starší dorostenci jsou kluci ve věku 16 a 17 let, což je stádium puberty, člověk se vyvíjí jak fyzicky, tak psychicky, mnoha věcem vzdoruje. Stalo se vám třeba, že nějakému hráči se něco nechtělo dělat?
Ani už nevím, kolik sezón jsem dělal starší dorost. Strašně dlouho jsem u něj byl v Boleslavi, devět let jsem dělal juniory, pak i starší dorost, kde jsem měl třeba Radima Vrbatu, a musím říct, že jsou kluci, se kterými občas cloumá puberta. Ale když se s nimi nejedná jen z pozice trenéra, ale svým způsobem i trochu kamaráda, tak se chovají taky jinak. Nějaké striktní zákazy a podobně v pubertě nemají smysl, to je – co si budeme povídat – jako když nalijete olej do ohně. Ale pokud se ví, jak na kluky, tak to funguje a není to až tak hrozné. Nicméně hráči tady jsou slušní, dá se s nimi mluvit. Je paráda s nimi spolupracovat.

Život hokejisty v takto mladém věku, to není jen sport. Sledujete i výsledky ve školních lavicích, nebo takový systém už nefunguje?
Funguje, můžu vám ukázat vysvědčení, co mám v trenérském deníku (směje se). Pochopitelně to sledujeme, ale je to složité. Je potřeba, aby pomáhali i rodiče. Snažíme se, ale v hokeji se tolik hráčů neprosadí až tak, aby se tím mohli živit a zabezpečit do konce života. Takže podle mého je hodně důležité, aby získali vzdělání. Snažíme se o tom s kluky mluvit, byť je to složité. Oni pochopitelně vidí – a my jsme byli stejní – jen hokej, chtějí jen hrát a hrát, ale k tomu je potřeba mít čistou hlavu a přemýšlet, takže škola je hodně důležitá. Snad to kluci pochopili. Žádný závažný problém nemáme, sem tam se nějaké čtyřky objeví, ale vesměs se kluci snaží. Doufám, že to bude ještě lepší.

Přejděme k vám. Jste mladoboleslavský odchovanec, v jejím týmu jste po mnoho let působil jako hráč i jako trenér. Teď, když je Mladá Boleslav zpět v nejvyšší soutěži, netáhne vás to zpátky „domů“?
Když jsem se vracel poprvé (sezóna 2012/13), tak mě to domů táhlo hodně. Ale za ten rok jsem zjistil, že už mám daleko víc známých a přátel v Hradci Králové než v Mladé Boleslavi. V Hradci jsem deset let, takže je to kus života. Cítím se tu i po hokejové stránce lépe, takže zatím mě to zpátky netáhne.

Kdybyste měl srovnat Boleslav a Hradec jak z hlediska měst, tak z hlediska hokejového zázemí, najdete rozdíly?
Když vezmu město, tak je Hradec krásný. Boleslav je v podstatě fabrika obstavená paneláky. Ale jsem tam zvyklý, žiju tam celý život, takže si neumím představit, že bych žil natrvalo někde jinde. Hradec je můj druhý domov, v tomhle směru se mi líbí. Je tady spousta zeleně, hezkých čtvrtí. Co se týká hokeje, tak těžko porovnávat. Přemýšlel jsem a řekl bych, že v Hradci je rodinnější prostředí a zázemí. Fungujeme v podstatě jako rodina, hlavně se co týče trenérů a lidí působících u mládeže. Všichni si fandíme a nikdo není na nikoho naštvaný, když vyhraje (usmívá se). To se mi na tom líbí. Doufám, že se to nezkazí, protože podobné to kdysi bývalo v Boleslavi, ale pak to všechno zkazily peníze a už to není, jako to bývalo za nás. Takže z tohohle pohledu to pro Hradec vyznívá lépe.

Předpokládám ale, že výsledky Boleslavi bedlivě sledujete. Probíhá třeba s bývalými kolegy hecování?
Ani ne. Když postoupili, tak jsem jim gratuloval. Pochopitelně je sleduju, jsou tam kluci, které jsem trénoval. I když už vlastně ani tolik ne, protože někteří odešli, což mě trochu překvapilo a mrzelo. Ale výsledky Boleslavi sleduji, letos jsem jí přál, aby se vyhnula baráži, protože už tam byla stabilně. Víc se ale pochopitelně zajímám o Hradec a místní hráče. Třeba Jarda Kudrna sem v jednom kuse chodí pro rady (směje se).

Vzpomínka na dětství? Jirka "Purple" Hrdina!

Kdybyste měl zavzpomínat na vlastní mládežnická léta, máte něco, co vám hodně utkvělo v hlavě, třeba nějakou vtipnou epizodku?
Za zmínku asi stojí to, že jsem vyrůstal s Jirkou Hrdinou, což je hráč, který má tři Stanley Cupy. Je o dva roky mladší jak já, byl to borec přes hudbu, takže v našem mládí měl přezdívku „Purple“, protože poslouchal Deep Purple. To je asi věc, co mi v hlavě utkvěla nejvíce, protože jsme spolu hodně kamarádili. Historek mám moc, zažili jsme strašnou srandu, ale to by ne každý musel pochopit, takže nebudu vzpomínat (směje se).

Působil jste jako brankář. Většina kluků chce góly dávat, než aby chytala puky. Čím to je, že se člověk postaví do branky?
Začal jsem jako kluk za barákem. Starší kluci hráli mezi paneláky. Zimy byly tenkrát větší, takže byly mantinely ze sněhu a hrál se „banďak“. A já se nikdy nebál míčku. Hrozně mě bavilo chytat. Tenkrát měli starší kluci „důležitý“ zápas mezi těmi baráky, tak mě tam vzali a hrozně se jim to líbilo. Pak mě tahali furt s sebou, já byl malý, tak devět let, jim bylo čtrnáct patnáct. Jeden z nich, co tam hrál, měl staršího bratra, který pískal hokej. Když mě viděl, řekl mi, že bych mohl chytat. Šel za trenérem žáků, který později pískal, Luďkem Exnerem. Tenhle bratr toho kamaráda mě tam doporučil, tak jsem šel a začal jsem chytat. Zůstalo mi to do šestatřiceti let.

Měl jste idol, který jste třeba zkoušel napodobovat?
Líbil se mi – dneska už to asi nikomu nic neřekne – Jorma Valtonen, finský gólman, z našich Vladimír Nadrchal, to byli borci, které jsem sledoval. Jirka Holeček, to byl skoro vrstevník, chytali jsme ve stejné éře, takže toho jsem úplně jako idol nebral, ale díval jsem se, jak chytá, a snažil se zlepšovat. Když jsem byl malý, tak se mi ještě hodně líbil Vladimír Dzurilla. Ten měl zvláštní styl, ale byl výborný. Neměl jsem úplně vyhraněný vkus, ale líbili se mi brankáři, co zkrátka dobře chytali. Vždycky jsem si od nich snad nějaký kousíček vzal a napodoboval je. Tehdy jsme žádné osobní trenéry neměli, byli jsme samouci, takže jsme se učili z toho, co jsme vysledovali.

K trénování jsem se dostal díky synům

Vy jste začal s trénováním už během aktivní hráčské kariéry, takže jste se musel brzy rozhodnout pro to, že jednou budete chtít sledovat hokej z trenérské lavičky…
Hokej miluji. Jak vždycky říkala manželka: „Pro tebe je první hokej, pak dlouho nic a až pak my“. Vše vzniklo až potom, co se mi narodili dva synové. Ještě jako hráč jsem s nimi začal chodit na tréninky a zjistil jsem, že mě to baví. Takže už jako hráč jsem začal trénovat, to byli hráči ročník 78‘, úžasná parta kluků a rodičů. To mě úplně dostalo. V devadesátém roce jsem ještě jako hráč začal dělat i juniorku, takže jsem trénoval třeba i kluky, se kterými jsem hrál v áčku, pokud byli v juniorském věku (směje se). Kdybych měl holky, nevím, jestli bych se věnoval trénování. Jak už jsem říkal, začal jsem chodit společně se svými syny. Když vidíte, jak vám hráči rostou pod rukama, máte z toho radost. Vidíte, že za vámi něco zůstalo, a to je důležité.

V Boleslavi jste působil bezmála devatenáct let jako trenér. Jak jste se dostal k angažmá v Hradci Králové?
Do Boleslavi tenkrát začali nějakým způsobem proudit trenéři z Prahy. Jednoho dne mi zkrátka bylo oznámeno, že pro mě není místo. Tak jsem sháněl, kde bych se uchytil. Znal jsem se s Romanem Višnákem, se kterým jsme se společně v roce 1985 ucházeli o místo brankáře v Tesle Pardubice. On vykonával v Hradci funkci generálního manažera, takže jsem mu volal, jestli by neměl místo. První rok ještě nebylo, druhý rok se ta možnost naskytla, a tak jsem si řekl, že to zkusím, uvidím, jak to bude fungovat jinde. Protože když je člověk stále na stejném místě, tak trošku zkostnatí, takže je dobré, když můžete nakouknout i do jiného prostředí. Místo u mládeže se vyskytlo, přišel jsem a začal trénovat osmou a devátou třídu plus dělat asistenta u dorostu. Tímhle jsem do toho vnikl.

Aktuálně v Hradci působíte jako trenér staršího dorostu a brankářů, jak vypadá váš běžný pracovní den?
Jsou dny, kdy se nezastavíte. Ráno se na stadiónu scházíme v osm, i když není trénink, vždycky je co řešit. Může se stát, že odcházíme až v osm večer. Buď se řeší ubytování – teď třeba pojedeme na tripy, takže musíme vyřešit ubytování, zajistit autobusy, vše spočítat a zajistit. Je potřeba se připravovat i na tréninky, aby to mělo nějaký význam a nebylo to dělané jen jako, že se trénuje. To se tady naštěstí neděje, v tomhle smyslu je to v Hradci parádní. Na led chodím s mladším dorostem i osmou třídou, víceméně se s Filipem Luňákem střídáme a dohlížíme na gólmany, abychom jim říkali, kde chybují, protože v tréninku jsou chyby vidět nejvíce a je lepší je brankářům ihned ukázat „za tepla“. Když by mu to člověk řekl půlhodiny po tréninku, tak by ani nevěděl, o čem je řeč, takže ideální je být na ledě a říct to hned. Takže chodím trénovat i s ročníky 01‘, 03‘, s juniory i dorostem. Chodíme i na školky, učit děti bruslit, takže toho je docela dost.

Je třeba stále studovat nové trendy

Když už máte chvíli volna, jak odpočítáte? Knížka, film, spánek?
Spánek. Jsou situace, kdy mám dvakrát v týdnu trénink od půl sedmé ráno s dorostem a ještě v pátek od půl sedmé s ročníkem 2001, takže po tom se mi chce spát (směje se). Jinak hodně čtu na internetu. Snažím se sledovat novinky a trendy ve sportu, dnes to není jako dřív, kdy se jelo podle zažitého režimu. Dneska se musíte stále zlepšovat, jakmile zaváháte a nejdete s dobou, tak vám ujede vlak. Snažím se hledat nové věci, dívat se, čím bychom mohli obohatit naše tréninky. Ale baví mě i věci, co se týkají posilovny, stejně tak letní příprava. Tam taky vidíte, jestli se kluci zlepšili. Stejně jako v sezóně – říká se, že kolem Vánoc poznáte, jak jste dobře trénovali. A samozřejmě se snažím věnovat i rodině. Pokud to jde, jezdím domů za ženou, syny a vnoučátky.

Máte specifický cíl, který byste si v Hradci chtěl splnit?
Strašně moc bych chtěl, aby to některý z mých hráčů někam dotáhl. Trénoval jsem několik let třeba Patrika Rozsívala, Honzu Hanzlíka, který hraje v Brně, Radima Vrbatu, jenž působí v NHL, Davida Vrbatu taky, Martina Výborného, to byli kluci, kteří něco dokázali, a na to strašně rád vzpomínám. Od té doby se ale nějak nedařilo. Jak jsem naskočil do trénování dospělých hráčů, tak už to moc nešlo. Teď jsem se vrátil k mládeži a byl bych strašně rád, kdyby někdo z kluků, co jsou teď v Hradci, opravdu uspěl. To je můj sen a za to bych byl šťastný; byla by to bomba.