Za oponou: Miroslav Řehák – Dořvu klidně útočníka i beka

V Hradci jsem začínal v šestnácti letech. Tenkrát v roce 1965 nebyly kategorie dorostu, takže jsme hráli s devatenáctiletými kluky. O dva roky později mě pan Štorek vytáhl do A-mužstva, za které jsem si zahrál i kvalifikaci o první ligu. Pak přišla vojna, kde byly menší zádrhele. Nakonec jsme s Milanem Parajem šli hrát do Písku, na což vzpomínáme hrozně rádi. Zase jsme si tam totiž ve společnosti Budějovic, Popradu a Karviné zahráli kvalifikaci.

Po vojně jsem měl zaječí úmysly. Chtěl jsem jít hrát do Českých Budějovic, ale tehdejší přestupní řád byl jiný. Musel bych rok a půl stát a nehrát, takže z toho nakonec sešlo. Vrátil jsem se tedy do Hradce a byl jsem tu spokojený. Chtěly mě i Pardubice, ale já je odmítl. Hrál jsem tu až do sezóny 1982/83.

Pak jsme prý už byli moc staří, i když jsme skončili na druhém místě. Byli jsme takoví asi čtyři. Já odešel trénovat krajský přebor, který byl nad očekávání. Působil jsem tam v roli hrajícího trenéra a o postup jsme prohráli až s Hodonínem. Po sezóně jsem se opět vrátil a nastoupil s panem Janečkem na chvíli k áčku jako asistent trenéra. Pak jsem zase působil u juniorky, až si mě Karel Franěk v roce 1993 opět vzal k áčku jako asistenta.

Chodilo na nás tehdy pravidelně přes 3000 lidí, na rozhodující zápas s Třincem jich tu bylo podle mě tak 9000. Seděli všude, i na schodech. To bylo něco neskutečného a výhra 1:0 v Třinci a následný postup do extraligy je asi můj nejsilnější hokejový zážitek.

I extraligu jsme začali velice dobře, ale pak jsme se ocitli na šestém místě. V tu chvíli došlo k mojí rozepři s hráči. Otevřel jsem si pusu, že v noci nejsou tam, kde by měli být. Vedení si je šlo zkontrolovat a samozřejmě se to u sedmi hráčů provalilo.

Skončilo to tak, že jsem o dva dny později vyletěl já. Sami hráči mě odvolali, i když vím, že tenkrát podepisovali někteří hráči lístky i za ty, kteří tam ten den nebyli.

Byli v tom sice jen někteří, ale stejně jsem byl odvolán. A to jen proto, že se mi nelíbil jejich přístup k hokeji a bujarý noční život.

Nakonec se stejně bohužel spadlo. Tým jsme sice měli jasně lepší, ale hráli tu hráči, kteří neměli podepsanou smlouvu. Mančaft se rozutekl, peníze došly a přišel k tomu další pán, který to zadřel úplně.

Chvilku jsem tu ještě působil, ale pak jsem na delší čas odešel. Trénoval jsem střídavě v Třebechovicích a Jaroměři. S Třebechovicemi jsme udělali historický titul v krajském přeboru, to už tam se mnou byl i pan Zákravský.

Po tomhle roce, tedy 2013, za mnou přišel Tomáš Martinec, jestli se nechci vrátit do Hradce a dělat něco tady. Do té doby jsem totiž za pana Višňáka měl zavřené dveře.

Tak jsem s ním začal trénovat a udělali jsme dva tituly s mladším dorostem. S Jirkou Janouškem jsme s osmou třídou skončili navíc třetí v republice. Pak jsem se přesunul k Aleši Krátoškovi do juniorky a u té jsem do teď. Mám tu navíc vnoučka Petra Poppela, kterého jsem si chtěl pohlídat. Ten to má asi o něco horší než ostatní kluci. Vím totiž, že v něm je víc, než odvádí. Má navíc smůlu, že ho brzdí častá zranění. Tak doufejme, že teď už to bude dobré.

S krátkými pauzami se tady kolem hokeje motám vlastně celý život.

Pokud mě nevyhodí, tak bych tu nejspíš ještě chtěl pokračovat, i když už budu slavit 70. narozeniny. Mám kluky rád a jsem mezi mladými, a jak se říká, mezi těmi se nestárne.

Tomáši Martincovi jsem věřil od samotného začátku

Říká se o mně, že patřím k těm přísnějším trenérům. Umím si ale udělat i legraci a pochválit. Když vidím, že hráč maká a dá do toho všechno, tak mi nevadí, když se nedaří. Ale opravdu nemám rád lajdáky.

Poslední čtyři roky i jako bývalý útočník trénuji obránce. Zvykl jsem si na to ale bez problémů.

Je mi asi jedno, jestli mám dořvat útočníka nebo beka. To mi nedělá problém, zvládnu oboje.

Prošel mi rukama i třeba Filip Hronek, který teď válí v zámoří.

Je dobré, že když se kluci pak odněkud vrátí, tak se ke mně hlásí a všechno špatné, co bylo, je zapomenuto. Kolikrát si asi uvědomí, že jsem to špatně nemyslel.

Hodně se mi líbí nová koncepce A-týmu. Konečně jsou tam poprvé hradečtí kluci. Celkově podle mě hradecký hokej zažívá nejlepší období. Jenom tu A-mužstvo nemá odpovídající zázemí. Mělo by být úplně distancované od mládeže. Na druhou stranu pro mladé kluky je fajn, když hráče z áčka potkají na chodbě. Navíc někteří junioři si chodí občas zahrát s áčkem, což tu také nebývalo zvykem.

Já jsem Tomášovi Martincovi věřil od samotného začátku. Myslím si to já, a co vím, tak i diváci, že hokej je teď nejlíbivější, jaký se tu hrál. Nečeká se na modré čáře, ale je to aktivní. Byl jsem zvědav, koho si k sobě vezme do realizačního týmu. Aleši Krátoškovi jsem to říkal hned, že dostane nabídku a hlavně, že taková může přijít jednou za život, tak ať to kouká vzít. Velké terno podle mě udělal i s Petrem Svobodou. Ten má něco za sebou, dost toho i uměl, než přišly jeho zdravotní problémy. Spojení všech podle mě funguje velice dobře.

Tomáš na tiskovkách působí jako takový tichý a velmi hodný trenér, ale já o něm vím třeba to, že je schopný klidně rozkopat koš. To by se někdo divil, jak hodně umí zvýšit hlas. Až to příjemné není.

Venku se hrálo za deště, větru i sněhu

Tenkrát byla jiná doba. Já v 18 letech hrál za Hradec hokej a do toho i ligu za Spartak ve fotbale. To je v dnešní době zřejmě nemyslitelné, ale tehdy to tak fungovalo. Viděl jsem, že v hokeji mám našlápnuto trošku lépe, tak jsem zvolil jej. Kromě toho jsem ale do 15 let hrál basketbal, za Rudou hvězdu stolní tenis na Gottwalďáku a po vojně ještě závodně tenis.

V dnešní době má každý druhý člověk skoliózu. Podle mě je to tím, že specializace na různé sporty začíná příliš brzy. Hráčům pak chybí průprava a šikovnost i z jiných sportů. Když jsem právě trénoval Tomáše Martince ve čtvrté třídě, tak si ho jeho táta kolikrát bral po dvou třetinách, když už byl zápas rozhodnutý, naložil jej do auta a jel s ním na fotbal.

Ale jiných věcí bylo samozřejmě mnohem víc. Nemyslím si, že by dnešní mládež byla línější, i když mobily a podobné věci jsou opravdu hrozné. My je máme v kabině i na chodbě zakázané. Pokud si chtějí zavolat, musí ten náš prostor opustit, jinak za to mají tresty. Stejně tak je nesmí používat u večeře či po zápasech.

To bychom totiž nedojeli nikdy domů, než by to všechno obvolali.

Ale třeba ten ročník, co mám teď, tak mi přijde hodně makavý. Samozřejmě to neplatí na úplně všechny, ale převážná většina se snaží a plní to, co od nich chceme.

Kdybych jim ale řekl, že jsem chodil na stadion ve své době ve výstroji s bruslemi v ruce a to třeba i když pršelo, tak by se mi smáli. Navíc se samozřejmě hrálo na venkovním zimáku, takže se tehdy v kvalifikaci s Vítkovicemi musela každých deset minut uklízet plocha.

Hrálo se za deště, větru, prostě v každém počasí. To by dnešní hráči asi těžko kousali. Nebo když jim řeknu, že jsme po tréninku chodili ještě hrát tenis. A to jsme trénovali taky hodně. S panem profesorem Koberou jsme třeba na DTJ trénovali vůli. Na škvárovém okruhu jsme tam v největším parnu běhali dokola.

Třeba hodinu.

Podmínky mají dnes úplně jiné. Na druhou stranu je tu spousta kluků z jiných měst, což se tehdy tolik nevidělo. Mají zajištěnou stravu, doplňuje se jim pravidelně lednička, kde mají mléko, müsli, jogurty a koláče. Využije se to hlavně před a po ranních trénincích. Je nám jasné, že z nich málokdo snídá, takže do nich potřebujeme dostat před tréninkem i po něm alespoň něco. My třeba neměli žádné výživové materiály do pití, takže jsme pili obyčejnou vodu.

A taky jsme přežili.

Další rozdíl je v tom, že dřív rodiče pracovali od šesti do půl třetí, takže měli mnohem víc času. I mezi nimi se většinou utvořila taková parta, že spolu prakticky žili. Dřív třeba pamatuji to, že rodiče na závěr sezóny zajednali místnost, sehnali kapelu a dělaly se rozlučky i s trenéry.

Tohle už bohužel v dnešní době neexistuje. Každý končí v jinou hodinu, všichni honí byznys a nikdo nemá čas. Tak to prostě bohužel je.

Samozřejmě je to i mezi kluky jiné. Stejně jak už říkal Jarda Zákravský, my jsme hodili batoh do kouta, vzali jsme starou hokejku a šli jsme hrát s tenisákem bandy hokej za barák. Tohle jim podle mě hrozně chybí. Půlka týmu pomalu neumí kotrmelec dozadu. Ale to je zároveň problém školy. Učitelé se bojí, aby se dětem nic nestalo, protože by pak měli problém. Tak je radši vezmou, ať si zaběhají a pak zahrají florbal či fotbal.

Ještě jednou mi řekneš pane a já odtud jdu

V klubu mi drtivá většina lidí vyká. Ale třeba takovému Tomáši Martincovi jsem to nabídl okamžitě, když jsem s ním šel k mladšímu dorostu, aby mi tykal. Ten však řekl: „Ne, pane Řeháku, vy jste mě trénoval jako malého špunta a já si to nedovolím.“ Přitom my se známe i osobně a rodiny se navštěvovaly.

Tyká mi vlastně akorát Aleš Krátoška, kterému jsem to na začátku působení u juniorky řekl jasně: „Ještě jednou mi řekneš pane a já odtud jdu.“ Druhým, kdo mi tyká, je ještě Martin Stehno.

Je to tím, že při vykání někoho hůř pošlete do háje než při tykání. Já si myslím, že u většiny kluků je ten rozdíl navíc tak velký, že je to tak správně. Když tu byli trenéři áčka jako třeba Vašek Sýkora, tak s těmi jsem si samozřejmě tykal taky.

Budeme na zimáku

Jsem předsedou Klubu patriotů. S Tomášem Borovcem jsme si sedli a vypsali si osobnosti, které by v něm neměly chybět. Byl jsem požádán, jestli bych se o něj nechtěl starat, na což jsem kývnul. Je to fajn, protože samotní ocenění jsou často velmi překvapeni a jsou velice rádi.

Aby se do tohoto klubu mohl někdo dostat, musí mít za Hradec odehraných alespoň pět sezón. Většinou to ale bereme podle toho, kdo tu byl nejdéle. Zpravidla jim pak necháme vyrobit dresy a o přestávce během zápasu jim je jdeme předat na ledovou plochu.

Od toho roku 1965 uplynula hrozně dlouhá doba, kterou jsem zasvětil hokeji. Jsem na stadionu téměř každý den, a to několik hodin.

Manželka si mě tehdy brala jako hokejistu, věděla, co to obnáší a zvládá to celý život. Naštěstí je sama velkou fanynkou a nevynechá jediný zápas áčka nebo naší juniorky.

Takže pokud někdy budete hledat rodinu Řehákových,

budeme na zimáku.

Miroslav Řehák